René Descartes: Meditácie o prvej filozofii
Text ku téme: Zakladateľ novovekého racionalizmu René Descartes
René Descartes, Meditace o první filosofii
List Sorbone
Vždy jsem pokládal dvě otázky, o Bohu a o
Duši, za nejpřednější z
těch, v nichž má podávat důkazy spíše filosofie než theologie, neboť i když nám věřícím se stačí na základě víry
spolehnout, že lidská duše nezaniká s tělem a že Bůh
existuje, nevěřící podle všeho jistě
nelze přesvědčit o žádném náboženství a téměř o žádné morální ctnosti, pokud jim v těchto dvou otázkách
nebudou nejprve podány důkazy
přirozeným rozumem - a protože v tomto životě se často větší odměny nabízejí
neřestným než ctnostným, málokdo by dával
přednost správnému před užitečným, kdyby se nebál Boha nebo neočekával příští život.
Navíc, jak jsem si všiml, vy všichni a jiní theologové tvrdíte, že lze Boží existenci dokázat přirozeným rozumem, a dokonce vyvodit z Písma svatého, že jeho poznání je snazší než poznání ledasčeho.
O duši sice mnozí soudili, že nelze snadno zkoumat její přirozenost, a někteří se dokonce odvážili říci, že lidské úsudky přesvědčivě ukazují, že zaniká zároveň s tělem a že k opaku lze dospět pouze vírou - to však na svém osmém zasedání odsuzuje Lateránský koncil konaný za Lva X. a výslovně pověřuje křesťanské filosofy, aby jejich argumenty rozřešili a ze všech sil se snažili prokázat pravdu, takže ani já jsem k tomu neváhal přikročit.
MEDITACE O PRVNÍ FILOSOFII
V NICHŽ SE DOKAZUJE EXISTENCE BOHA A ODLIŠNOST DUŠE OD TĚLA
I. MEDITACE
O tom, co lze uvést v pochybnost.
Již před několika lety jsem si povšiml, kolik nepravdivého jsem v dětství připustil jako pravdivé a jak pochybné je cokoli, co jsem na tom poté vystavěl, a že tudíž, pokud bych si přál stanovit ve vědách někdy něco pevného a stálého, je třeba jednou za život vše zbořit a započít nanovo od prvních základů
Cokoli jsem dosud připouštěl jako nejvíce pravdivé, jsem přijal ze smyslů nebo skrze smysly; postřehl jsem ale, že smysly občas klamou - a je rozvážné nikdy nedůvěřovat bezvýhradně těm, kdo nás byť jednou podvedli.
Ale jakkoli nás smysly občas klamou v něčem, co je malé a příliš vzdálené, přesto je snad mnoho jiného, o čem nelze vůbec pochybovat, byť je to načerpáno z nich: například že jsem zde, sedím u krbu, jsem oděn v teplém županu, rukama sahám na tento papír a podobně. A nemám-li se snad přirovnat k jakýmsi šílencům, jejichž mozečky natolik trvale zachvátil výpar z černé žluči, že neustále prohlašují, že jsou králové, i když jsou naprostí nuzáci, že jsou oděni v purpuru, i když jsou nazí, že mají hliněné hlavy nebo že jsou celí z dýně či ze skla, jak by se dalo popřít, že právě tyto ruce a celé toto tělo jsou mé? Oni jsou choromyslní a já bych se zdál neméně nepříčetný, kdybych si z nich vzal příklad.
Vskutku skvělé: jako kdybych nebyl člověk, jenž v noci obvykle spí a ve snech pociťuje všechno to, co oni, když bdí - občas dokonce něco ještě méně pravděpodobného. Jak často mne noční oddech přesvědčuje o takových všednostech, jako že jsem zde, jsem oděn a sedím u krbu, zatímco bez šatů ležím v přikrývkách! A přece nyní bdělýma očima nahlížím tento papír, tato hlava, jíž hýbu, nespí a uváženě natahuji a cítím tuto ruku tak, že o tom vím; pro spícího by to nebylo tak rozlišené. Jako bych si nevzpomínal, že jsem se jindy ve snech podobnými myšlenkami nechal zmást; a když o tom přemýšlím pozorněji, přímo mne ohromuje zjištění, že bdění nikdy nelze žádnými jistými známkami odlišit od snu, a právě toto ohromení mi téměř potvrzuje názor, že sním.
Dělejme tedy, že sníme a tyto jednotlivosti, jako že
máme otevřené oči,
pohybujeme hlavou a natahujeme ruce, nejsou pravdivé, ba dokonce že nemáme takové ruce ani
celé tohle tělo; přesto je rozhodně
třeba přiznat, že snové vidiny jsou jako nějaké namalované obrazy, jež mohly být vypodobněny
jen podle pravdivých věcí, a
proto alespoň to všeobecné, oči, hlava, ruce a celé tělo, nejsou věci imaginární, ale doopravdy
existující.
Obdobným úsudkem, jakkoli i to všeobecné, oči, hlava, ruce a podobně, může být imaginární, je třeba přiznat, že přesto nutně musí být pravdivé alespoň něco jiného, ještě jednoduššího a obecnějšího, z čeho se jako z pravdivých barev skládají všechny jak pravdivé, tak nepravdivé představy věcí v našem myšlení.
K tomuto rodu podle všeho patří veškerá tělesná přirozenost a její rozlehlost, tvar rozlehlých věcí, velikost čili jejich rozměry a počet a též místo, na němž mohou existovat, čas, v němž mohou trvat a podobně.
Tudíž z toho snad nevyvodíme špatně, že fyzika, astronomie, lékařství a všechny ostatní obory, které závisejí na uvažování o složených věcech, sice jsou pochybné, avšak aritmetika, geometrie a další takové obory, které pojednávají výhradně o nejjednodušších a nanejvýš všeobecných věcech a pramálo dbají o to, zda jsou tyto věci v přírodě či nikoli, obsahují něco jistého a nepochybného. Neboť ať už bdím či spím, dvě a tři je dohromady pět a čtverec nemá více stran než čtyři a podle všeho není možné, aby na tak zřetelné pravdy padlo podezření nepravdivosti.
Mé mysli je ale vštípen starý názor, že
je Bůh, jenž může vše a
jenž mne stvořil takového, jaký existuji. Jak ale vím, že neučinil tak, aby nebyla vůbec žádná země,
žádné nebe, žádná věc rozlehlá, žádný tvar,
žádné rozměry, žádné místo, a mně by přesto stejně jako nyní připadalo, že to vše existuje? Snad mne ale Bůh nechtěl takto
klamat - vždyť se říká, že je
nanejvýš dobrý.
Ovšem někteří snad existenci nějakého tak mocného Boha raději popřou, než by věřili, že jsou všechny ostatní věci nejisté. Nebudeme jim odporovat, dejme tomu, že je to vše o Bohu vybájené; oni však předpokládají, že jsem se tím, co jsem, stal osudem, náhodou, nepřetržitou řadou věcí nebo nějak jinak; a ježto mýlit se a chybovat jsou podle všeho jakési nedokonalosti, čím méně mocného původce mého počátku mi přidělí, tím pravděpodobnější bude, že jsem tak nedokonalý, abych se vždy mýlil. Na tyto argumenty věru nemám odpověď a nakonec jsem nucen přiznat, že o všem, co jsem dříve pokládal za pravdivé, lze pochybovat, a to nikoli z neuváženosti či povrchnosti, nýbrž z platných důvodů, získaných meditací...
Nestačí
však jen si toho povšimnout, také je třeba dbát, abych na to nezapomněl: navyklé názory se totiž
stále vracejí a přemáhají mou
důvěřivost, již si jakoby zavazují dlouhým užíváním a právem důvěrnosti, skoro
až mně navzdory; a dokud budu předpokládat, že jsou takové, jaké opravdu jsou, nikdy si neodvyknu poskytovat jim souhlas a
důvěru. A proto, jak se domnívám, neudělám špatně, když napřu vůli opačně a
budu sám sebe klamat dočasně předstíraje, že ony názory jsou zcela nepravdivé
a imaginární. Nebudu tedy předpokládat, že existuje
nejlepší Bůh, zdroj pravdy,
ale jakýsi zlotřilý démon, nesmírně mocný a lstivý, který vynaložil všechnu
svou píli, aby mne mýlil, a budu mít za to, že nebesa, vzduch, země, barvy, tvary, zvuky a vůbec vše vnější není
ničím než mámením snících, jehož pomocí nastražil
léčky mé důvěřivosti; budu o sobě
uvažovat, jako bych neměl ruce, oči, maso, krev ani žádný smysl a jako bych se přesto nepravdivě
domníval, že to vše mám.
II. MEDITACE
O přirozenosti lidské mysli: o tom, že je známější než tělo.
Budu se dál držet cesty, kterou jsem nastoupil včera, totiž odstraňovat vše, co připouští sebemenší pochybnost, nejinak, než kdybych zjistil, že je to naprosto nepravdivé; a budu pokračovat, dokud nepoznám něco jistého, nebo když nic jiného, alespoň s jistotou to, že nic jisté není.
Předpokládám tudíž, že vše, co vidím, je nepravdivé; věřím, že nikdy neexistovalo nic z toho, co reprezentuje prolhaná paměť; nemám vůbec žádné smysly; tělo, tvar, rozlehlost, pohyb a místo jsou chiméry. Co pak bude pravdivé? Snad jen to jediné, že nic není jisté.
Přesvědčil jsem sám sebe, že na světě není vůbec nic, žádné nebe, žádná země, žádné mysli a žádná těla; není to snad tudíž tak, že nejsem ani já? Naopak, jistě jsem, pokud jsem sám sebe o něčem přesvědčil. Ale je jakýsi nanejvýš mocný a lstivý podvodník, který se mne neustále snaží klamat. Bezpochyby jsem tudíž také já, když mne klame - a ať mne klame, jak jen může, přece nikdy nezpůsobí, abych byl nic, budu-li myslet, že jsem něco. Takže, když jsem vše dost a víc než dost zvážil, je třeba stanovit, že výpověď: Já jsem, já existuji, je nutně pravdivá, kdykoli ji pronesu nebo pojmu myslí.
Zde na něco přicházím: je to myšlení, jedině to se ode mne nedá odloučit. Já jsem, já existuji, to je jisté. Ale jak dlouho? Inu, pokud myslím; neboť je snad možné, že jakmile bych naprosto přestal myslet, zmizel bych. Nepřipouštím led' nic než to, co je nutně pravdivé, a jsem tudíž precizně pouze věc myslící, to jest, řečeno výrazy, jejichž význam mi dosud nebyl znám, mysl čili duch čili chápavost čili rozum. Jsem věc pravdivá a opravdu existující - a jaká věc? Už jsem řekl: myslící.
Co to je? Inu, věc pochybující, chápající, tvrdící, popírající, chtějící, nechtějící, jakož
i představující si a smyslově vnímající.
To není vůbec málo, pokud to ke
mně všechno patří. Ale proč by nepatřilo? Copak to nejsem já sám, kdo nyní
takřka o všem pochybuje, kdo přesto něco chápe, kdo o tom jediném tvrdí, že je
to pravdivé, a zbytek
popírá, kdo touží poznat více a nebýt podváděn, mnohé si, byť nerad, představuje a u mnohého pozoruje, že
to jakoby přichází ze
smyslů? Co z toho není stejně pravdivé, jako že jsem, i kdybych stále spal, i kdyby mne ten, kdo mne
stvořil, mátl?
Co se liší od mého myšlení? O čem by bylo možno říci, že je to ode mne samotného odděleno? Vždyť
to, že jsem to já, kdo pochybuje,
chápe nebo chce, je tak zjevné, že se nemůže vyskytnout nic, čím by se to
vysvětlilo zřejměji. Ale jsem to také tentýž já, kdo si představuje, neboť i kdyby snad vůbec žádná
představovaná věc nebyla
pravdivá, přesto samotná
síla představovat si existuje doopravdy a je součástí mého myšlení. Jsem to konečně také já, kdo smyslově vnímá čili pozoruje télesné věci jakoby smysly: vidím
teď totiž světlo, slyším praskot a cítím teplo. Je to nepravdivé, spím totiž. Avšak jistě mi
připadá, že vidím, slyším a
ohřívám se. To nemůže být nepravdivé: právě to se u mne nazývá „smyslově vnímat", takže to takto
precizně vzato není nic jiného než myslet.
III. MEDITACE
O Bohu: o tom, že existuje.
Já jsem věc myslící, to
jest pochybující, tvrdící, popírající, něco málo chápající, mnohé neznající, chtějící, nechtějící a též
představující si a smyslově vnímající; neboť, jak jsem si už povšiml, i kdyby
snad to, co smyslově vnímám nebo si
představuji, nebylo vně mne <a samo o
sobě> ničím, přesto jsem si jist, že ty mody myšlení, které nazývám
„smyslové vjemy" a „představy", jsou ve mně, nakolik jsou to jen mody myšlení.
Jsem si jist, že jsem věc myslící. Vím tedy také, co je zapotřebí, abych si byl nějakou věcí jist? V onom prvním poznání totiž není nic jiného než jakési jasné a rozlišené vnímání toho, jak se věc má doopravdy, pročež mi nyní připadá, že mohu stanovit jako všeobecné pravidlo, že pravdivé je vše, co vnímám velmi jasně a rozlišeně.
A přece jsem dříve připouštěl jako naprosto jisté a zjevné mnohé, co jsem poté shledal pochybným. Cože to tedy bylo? Inu země, nebe, hvězdy a vše ostatní, co jsem si osvojoval smysly. Co jsem však na nich jasně vnímal? To, že se ideje či myšlenky takových věcí nacházejí v mé mysli.
Zbývají soudy, u nichž si musím dát pozor, abych se nemýlil. Hlavní a nejčastější chyba, jež se v
nich může vyskytnout, spočívá v mém souzení, že ideje, které jsou ve mně, jsou podobné jakýmsi věcem
ležícím vně mne nebo jsou s nimi shodné; kdybych totiž uvažoval ony ideje pouze jako jakési
mody svého myšlení a nevztahoval
je k ničemu jinému, stěží by mi mohly poskytnout nějakou látku k chybě.
Zdá se
mi, že z těchto idejí jsou jedny vrozené, jiné získané a jiné zas vytvořené mnou samým: neboť to, že chápu,
co je věc, co je pravda, co je
myšlení, nemám podle všeho odjinud než ze samotné své přirozenosti; a doposud
jsem soudil, že to, že nyní slyším praskot, vidím slunce a cítím oheň, pochází
od nějakých vně mne ležících věcí; a konečně Sirény, okřídlené koně a podobně jsem
si vybájil sám.
Napadá mne však ještě jiná cesta jak zkoumat, zda vně mne
existují některé z věcí, jejichž ideje jsou ve mně. Nakolik jsou totiž ony ideje pouze jakési mody myšlení,
neuznávám mezi nimi žádnou nerovnost a zdá se, že všechny tímtéž způsobem pocházejí ode mne; nakolik ale jedna reprezentuje jednu
věc, druhá druhou, zjevně se navzájem velmi
různí. Ideje, jež mí ukazují substance, jsou totiž bezpochyby něčím větším a
obsahují v sobě takříkajíc více předmětné
reality než ideje, které reprezentují pouhé mody či akcidenty; a idea, skrze niž chápu nějakého nejvyššího
Boha, věčného, nekonečného,
vševědoucího, všemohoucího a stvořitele všech věcí, které kromě něho jsou, má pak v sobě rozhodně více
předmětné reality než ideje, skrze
něž se ukazují konečné substance.
Přirozeným světlem je pak zjevné, že v účinné a celkové
příčině musí být přinejmenším tolik <reality>, kolik je v jejím účinku.
Neboť, ptám se, odkud
může účinek brát svou realitu, ne-li z příčiny? A jak by mu ji jeho příčina mohla dát, kdyby ji neměla
také? Z toho však plyne, že z ničeho nemůže vzniknout něco, a také, že něco dokonalejšího (to jest něco, co v sobě
obsahuje více reality) nemůže vzniknout z něčeho méně dokonalého. Např. teplo může být zavedeno do subjektu, který se předtím nezahříval,
pouze z věci, která je přinejmenším stejně dokonalého řádu jako teplo (a tak i v ostatních případech), ale navíc dokonce ani ve mně
nemůže být idea tepla,
není-li do mne vložena z příčiny, v níž je přinejmenším tolik reality, kolik jí pojímám v teplu.
Nuže, je-li předmětná realita některé z mých idejí tak velká, že nemohu být sám příčinou této ideje, vyplývá z toho nutně, že nejsem na světě sám a že existuje ještě nějaká jiná věc, která je příčinou té ideje. Jménem „Bůh" chápu jakousi nekonečnou, nezávislou, nanejvýš chápající, nanejvýš mocnou substanci, která stvořila jak mne, tak cokoli jiného, co existuje - pokud něco jiného existuje. To vše je zjevně takové, že čím důkladněji to pozoruji, tím méně se zdá, že by to mohlo pocházet jen ode mne. A tak je z výše řečeného třeba učinit závěr, že Bůh nutně existuje. Vždyť i kdyby ve mně byla idea substance už jen díky tomu, že jsem substance, ještě proto ve mně nebude idea nekonečné substance, když jsem konečný, leda by pocházela od nějaké substance, která by byla nekonečná doopravdy.
Rovněž bych se neměl domnívat, že nekonečné nevnímám pravdivou idejí, ale jen popřením konečného (jako vnímám klid a temnoty popřením pohybu a světla): právě naopak, zjevně chápu, že v nekonečné substanci je více reality než v konečné, a proto je ve mně vnímání nekonečného nějak prvotnější než vnímání konečného, to jest, vnímání Boha je ve mně nějak prvotnější než vnímání mne samého. Vždyť jak bych chápal, že pochybuji, že po něčem toužím, to jest, že mi něco schází a nejsem naprosto dokonalý, kdyby ve mně nebyla žádná idea dokonalejšího jsoucna, ze srovnání s nímž bych uznal své nedostatky?
Rovněž nelze říci, že je snad tato
idea Boha materiálně nepravdivá, a může být proto od ničeho: právě naopak, když je naprosto jasná a rozlišená a obsahuje více
předmětné reality než kterákoli jiná, žádná idea není o sobě pravdivější a žádnou nelze méně podezírat
z nepravdivosti.
Zbývá jen vyšetřit, jak jsem tuto ideu od Boha obdržel: nenačerpal jsem ji totiž smysly ani jsem ji nezískal nečekaně, jak se stává u idejí smyslově vnímatelných věcí, když se tyto věci naskytnou (nebo zdánlivě naskytnou) orgánům vnějších smyslů; ani jsem si ji nevybájil, neboť z ní nemohu vůbec nic ubrat ani k ní přidat; a tedy zbývá, že je mi vrozená, stejně jako je mi vrozená také idea mne samého.
Není přece nic divného, že do mne Bůh tuto ideu vložil, když mne tvořil, aby byla vtištěna jako umělcova značka jeho dílu; a není třeba, aby tato značka byla nějaká věc, různá od samotného díla.
Ale už jen z toho, že mne Bůh stvořil, je nasnadě, že jsem nějak učiněn k jeho obrazu a podobě a že tuto podobu, v níž je obsažena idea Boha, vnímám toutéž schopností, kterou vnímám i sám sebe: to jest zaměřím-li na sebe pohled mysli, chápu nejen, že jsem věc neúplná, závislá na jiném a věc neomezeně dychtící po větším a větším či lepším, ale zároveň chápu, že ten, na němž závisím, má v sobě to vše větší, nejen neomezeně a v potenci, ale skutečně nekonečně, a že je tedy Bohem.
Celá síla argumentu je v tom, že poznávám, že bych nemohl existovat s takovou přirozeností, jakou mám, totiž s idejí Boha v sobě, kdyby Bůh také opravdu neexistoval - ten Bůh, jehož idea je ve mně, to jest ten, jenž má všechny dokonalosti, jež neuchopuji, ale mohu se jich nějak dotýkat myšlením, a jenž nepodléhá vůbec žádným nedostatkům. Z toho je dostatečně patrné, že Bůh nemůže klamat: přirozeným světlem je totiž zjevné, že veškerý úskok a podvod závisí na nějakém nedostatku.
IV. MEDITACE
O pravdivém a nepravdivém.
Především teď poznávám, že není možné, aby mne kdy Búh klamal; v každém klamu či podvodu se totiž nachází nějaká nedokonalost; a byť možnost klamat vypadá jako značný doklad bystrosti či moci, vůlí klamat se osvědčuje špatnost či slabost, a tudíž k Bohu nepatří.
Dále zakouším, že je ve mně jakási schopnost souzení, kterou jsem (stejně jako vše ostatní, co je ve mně) jistě obdržel od Boha; a ježto mne nechtěl klamat, určitě mi ji nedal takovou, abych kdy mohl chybovat, pokud ji budu užívat správně.
V té věci by už nebylo pochyb, kdyby z toho podle všeho nevyplývalo, že tedy nemohu chybovat nikdy: mám-li totiž vše, co je ve mně, od Boha a nedal-li mi Bůh schopnost chybovat, nemohu podle všeho chybovat nikdy. A tak, pokud přemýšlím jen o Bohu a cele se k němu obrátím, nepostřehuji <v sobě> vůbec žádnou příčinu chyby či nepravdivosti, ale když se poté obrátím zpět k sobě, zakouším, že jsem přesto vystaven nesčetným chybám, a při zkoumání jejich příčiny se mi, jak pozoruji, nabízí nejen reálná a pozitivní idea Boha čili nanejvýš dokonalého jsoucna, ale i takříkajíc jakási negativní idea ničeho, čili toho, co je nanejvýš vzdáleno vší dokonalosti, a já jsem pak cosi prostředního mezi Bohem a ničím (čili mezi nejvyšším jsoucnem a nejsoucnem), co je ustaveno tak, že nakolik jsem byl stvořen nejvyšším jsoucnem, není ve mně nic, kvůli čemu bych se mýlil nebo co by mě svádělo k chybám, leč nakolik se také nějak podílím na ničem, čili na nejsoucím (to jest, nakolik sám nejsem nejvyšší jsoucno), schází mi toho velice hodně, takže není divu, že se mýlívám. A tak s jistotou chápu, že chyba jakožto chyba není něčím reálným, co by záviselo na Bohu, nýbrž je pouhým nedostatkem, a k chybování tudíž nepotřebuji žádnou schopnost, kterou by mi za tím účelem propůjčil Bůh, ale chyby dělávám, protože schopnost pravdivě soudit, již od něho mám, ve mně není nekonečná.
Dále, když se na sebe podívám blíže a zkoumám, jaké jsou mé chyby (jen ony jsou dokladem nějaké nedokonalosti ve mně), pozoruji, že závisí na dvou zároveň spolupůsobících příčinách, totiž na mé schopnosti poznávat a na schopnosti volit čili na svobodě rozhodování, to jest, na chápavosti a zároveň na vůli. Pouhou chápavostí totiž jenom vnímám ideje, o nichž mohu vynášet soudy. A nemohu si také stěžovat, že jsem od Boha neobdržel dost rozsáhlou a dokonalou vůli čili svobodu rozhodování, neboť zakouším, že není vůbec vyměřena žádnými omezeními. Jakožto svobodný mohu zaujmout jakýkoli postoj, a čím více jsem něčemu nakloněn, tím svobodněji to volím - ať už na základě toho, že v tom se zřejmostí chápu výměr pravdy a dobra, nebo protože tak nitro mého myšlení rozvrhl Bůh: božská milost ani přirozené poznání svobodu nikdy nepotlačují, ale spíše ji zvětšují a podporují.
Odkud se tedy rodí mé chyby? Inu jen z toho, že když vůle sahá dál než chápavost, nedržím ji v týchž omezeních, ale dopřávám jí takovou rozlehlost, aby se týkala i toho, co nechápu, a ježto je vzhledem k tomu nevyhraněná, snadno se odchýlí od pravdivého a dobrého, a tak se mýlím i hřeším.
V. MEDITACE
O esenci materiálních věcí; a opět o tom, že Bůh existuje.
Musím ještě prozkoumat mnohé o Božích atributech a o mně samém, čili o přirozenosti mé mysli; avšak k tomu se snad vrátím jindy, teď není podle všeho nic naléhavějšího, než pokusit se vybřednout z pochybností, do nichž jsem se v předchozích dnech dostal, a podívat se, zda lze u materiálních věcí dospět k něčemu jistému.
Ale dříve než budu zkoumat, zda nějaké takové věci vně mne existují, musím uvážit jejich ideje, nakolik jsou v mém myšlení, a podívat se, které z nich jsou rozlišené a které smíšené.
Rozlišeně si představuji velikost, kterou filosofové běžně nazývají spojitou, čili rozlehlost do délky, šířky a hloubky této velikosti, či spíše nějak velké věci; na ní sleduji řadu rozmanitých částí a těmto částem přiděluji nějaké rozměry, tvary, polohy a místní pohyby a těmto pohybům nějaká trvání.
A pokud už jen z toho, že mohu ze svého myšlení vytáhnout ideu některé věci, vyplývá, že vše, co jasně a rozlišeně vnímám jako to, co patří k této věci, k ní doopravdy patří, nelze odtud dojít také k argumentu, jímž by se prokázala Boží existence? Jeho ideu (totiž ideu nanejvýš dokonalého jsoucna) u sebe jistě nalézám neméně než ideu jakéhokoli tvaru nebo čísla a to, že k jeho přirozenosti patří existovat stále, nechápu méně jasně a rozlišeně než to, že k přirozenosti nějakého tvaru nebo čísla patří také to, co dokazuji o přirozenosti tohoto tvaru nebo čísla - pročež, i kdyby ne všechno, co jsem v předešlých dnech prošel v meditaci, bylo pravdivé, měl bych si být Boží existencí jist přinejmenším na tom stupni jistoty, na jakém jsem si byl dosud jist matematickými pravdami.
Co je samo o sobě očividnější než to, že je nejvyšší jsoucno čili že existuje Bůh? A byť jsem musel pozorně uvažovat, abych to vnímal, nejenže jsem si tím teď jist stejně jako vším ostatním, co vypadá zcela jistě, ale navíc si všímám, že na tom natolik závisí jistota ostatních věcí, že bez toho nikdy nelze nic vědět dokonale. Na něm vše ostatní závisí a neklame; odtud jsem dovodil, že vše, co vnímám jasně a rozlišeně, je nutně pravdivé.
A tak bezpečně vidím, že jistota a pravda všeho vědění závisí výhradně na poznání pravého Boha, takže než jsem ho poznal, nemohl jsem o žádné jiné věci nic vědět dokonale. Nadále pro mne může být zcela známé a jisté mnohé jak o samotném Bohu a jiných věcech přístupných jen chápavosti, tak o veškeré tělesné přirozenosti, která je předmětem čisté matematiky.
VI. MEDITACE
O existenci materiálních věcí a o reálné odlišnosti mysli od těla.
Zbývá mi už
jen vyšetřit, zda materiální věci existují. A přinejmenším už vím, že jakožto předmět čisté
matematiky mohou existovat, poněvadž je vnímám jasně a rozlišeně.
Takže nejprve jsem smysly vnímal, že mám hlavu, ruce, nohy a další údy, z nichž sestává tělo, na které jsem se díval jako na svou část, či snad dokonce jako na sebe celého - a vnímal jsem smysly, že toto tělo pobývá mezi jinými těly, jimiž může být příjemně či nepříjemně ovlivňováno; to příjemné jsem zaznamenával jakýmsi smyslovým vjemem rozkoše a to nepříjemné smyslovým vjemem bolesti. A kromě bolesti a rozkoše jsem v sobě smyslově vnímal též hlad, žízeň a jiné takové žádosti a také jakési tělesné sklony k veselosti, smutku, hněvu a jiným podobným stavům; a kolem sebe jsem u těles kromě jejich rozlehlosti, tvarů a pohybů smyslově vnímal také jejich tuhost, teplo a jiné hmatové kvality a navíc světlo, barvy, vůně, chutě a zvuky, podle jejichž rozmanitosti jsem od sebe navzájem rozlišoval nebe, zemí, moře a ostatní tělesa.
A podle idejí všech těch kvalit, které se mému myšlení nabízely a které jediné jsem vlastně a bezprostředně smysly vnímal, jsem vůbec ne bezdůvodně mínil, že smyslově vnímám jakési věci zcela různé od mého myšlení, totiž tělesa, z nichž ony ideje pocházely; zakoušel jsem totiž, že ke mně přicházejí bez mého nejmenšího souhlasu, takže bych nemohl žádný předmět smyslově vnímat, byť bych sebevíc chtěl, kdyby se nenaskytl smyslovému orgánu. A ježto ideje vnímané smysly byly daleko živější a výraznější, a svým způsobem dokonce rozlišenější než kterákoli z těch, které jsem si sám s rozvahou a věděním vymyslel při meditaci, zdálo se nemožné, že by pocházely jen ode mne, a tak zbývalo jen to, že přišly od nějakých jiných věcí. Ježto jsem neměl znalost těchto věcí odjinud než z těch idejí, nemohlo mi na mysl přijít nic jiného, než že jsou jim podobné. A poněvadž jsem si také vzpomínal, že jsem smyslů užíval dříve než rozumu, a viděl jsem, že ideje, které jsem si sám vybájil, nejsou tak výrazné, jako byly ty, které jsem vnímal smysly (a většina z nich se skládá z částí těch, které jsem vnímal smysly), snadno jsem došel k přesvědčení, že v chápavosti nemohu mít žádnou ideu, kterou bych neměl dříve ve smyslech. Také nikoli bezdůvodně jsem o těle, které jsem jakýmsi zvláštním právem nazýval svým, měl za to, že ke mně patří víc než jakákoli jiná těla: nikdy jsem se totiž od něj nemohl oddělit jako od ostatních, v něm a kvůli němu jsem smyslově vnímal všechny žádosti a stavy, a konečně bolesti a šimrání rozkoše jsem si všímal v jeho částech, nikoli v částech jiných, vně něj položených těl. Nenašel jsem však vůbec žádný jiný důvod, proč je ten nevímjaký smyslový vjem bolesti provázen jakýmsi smutkem ducha a smyslový vjem šimrání jakousi radostí, nebo proč mne ty nevímjaké křeče břicha, jimž říkám „hlad", pobízejí k jídlu a vyprahlost v hrdle k pití (a tak i v ostatním), než že jsem tak naučen od přirozenosti - mezi těmi křečemi a chutí jíst či mezi smyslovým vjemem věci přinášející bolest a myšlenkou smutku, vyvolanou tímto smyslovým vjemem, totiž není vůbec žádná spřízněnost (přinejmenším taková, jakou bych chápal).
Později však mnohé zkušenosti postupně zviklaly veškerou
důvěru, již jsem měl ve smysly: neboť věže, které zdálky vypadaly kulaté, se někdy z větší blízkosti
jevily hranaté a veliké sochy stojící na jejich vrcholcích při pohledu ze země nevypadaly velké. I v bezpočtu jiných takových věcí jsem
postřehl, že soudy vnějších smyslů se takto mýlívají.
Je však naprosto nepochybné, že na všem, co jsem se naučil od přirozenosti, je něco pravdy: všeobecně vzatou přirozeností zde totiž nechápu nic jiného než samotného Boha nebo Bohem ustanovené uspořádání stvořených věcí, a svou vlastní zvláštní přirozeností nechápu nic jiného než soubor všeho, co mám od Boha.
Přirozenost také skrze tyto smyslové vjemy bolesti, hladu, žízně atd. učí, že nepatřím ke svému tělu jenom jako patří lodník k lodi, nýbrž že jsem s ním co nejpevněji spojen a jakoby propleten, takže se s ním skládám v jakési jedno. Jinak bych totiž já, který nejsem nic jiného než myslící věc, nevnímal při poškození těla bolest smyslově, nýbrž bych toto poškození vnímal čistou chápavostí, jako lodník vnímá zrakem, když se na lodi něco poláme, a když tělo potřebuje jídlo nebo pití, výrazně bych to chápal a neměl bych smíšené smyslové vjemy hladu a žízně. Ony smyslové vjemy žízně, hladu, bolesti atd. totiž jistě nejsou nic jiného než jakési smíšené mody myšlení vyrůstající z jednoty a jakoby propletení mysli s tělem.
Velký rozdíl mezi myslí a tělem pozoruji především v tom, že tělo je ze své přirozenosti vždy dělitelné, zatímco mysl je naprosto nedělitelná: neboť když ji, čili sebe, nakolik jsem pouze věc myslící, uvažuji, vůbec v sobě nemohu rozlišit části, nýbrž se chápu výhradně jako jednu a ucelenou věc - a byť je podle všeho celá mysl sjednocena s celým tělem, poznávám, že utnutím nohy či paže či jakékoli jiné tělesné části se nic z mysli neztrácí, a ani o schopnostech chtění, smyslového vnímání, chápání atd. nelze říci, že jsou jejími částmi, protože je to jedna a táž mysl, která chce, smyslově vnímá a chápe. A naopak, nemohu myslet žádnou tělesnou čili rozlehlou věc, kterou bych myšlením snadno nerozdělil na části, a už proto ji chápu jako dělitelnou, což stačí, abych se poučil, že mysl a tělo jsou naprosto různé, i kdybych to stále dostatečně nevěděl odjinud.
Kromě toho v sobě nacházím schopnosti jakýchsi zvláštních že by k mé přirozenosti či esenci patřilo cokoli jiného než to, že isem věc myslící, činím už jen z toho správně závěr, že má esence spočívá jen v tom, že jsem věc myslící. Mám snad (nebo spíš, jak řeknu později, jistě) sice tělo, které je ke mně velmi těsně připojeno, ale na jedné straně mám jasnou a rozlišenou ideu sebe sama, nakolik jsem pouze věcí myslící, nikoli rozlehlou, a na druhé straně rozlišenou ideu těla, nakolik je pouze věcí rozlehlou, nikoli myslící. Je tedy jisté, že jsem od svého těla opravdu odlišný a že mohu existovat bez něj.
Úloha pre vás
Zodpovedzte otázky:
- vysvetlite, ako dospel Descartes ku svojej téze cogito ergo sum (myslím, teda som)
- čo nachádza Descartes v mysli a ako zdôvodňuje existenciu Boha?
- ako zdôvodňuje Descartes existenciu materiálnych vecí?
- aký je, podľa Descarta, vzťah medzi telom a mysľou (duchom)?
- skúste nájsť vlastný argument, ktorým by ste vyvrátili, alebo podporili nezávislosť tela a duše