Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nicollo Machiavelli: Vladár

13. 9. 2007

Text ku téme: Sociálnopolitické názory v renesancii: N. Machiavelli

 

Niccollo Machiavellimu: Vladár (úryvok z knihy skrátený mnou)

 

Vladár

 

KAPITOLA PATNÁCTÁ

O věcech, za něž se lidem, a především knížatům dostává pochvaly nebo potupy

 

Nyní je třeba zamyslet se nad tím, jak má vladař zacházet s poddanými a se spojenci. Vím, že o tom psali už mnozí, a nerad bych byl pokládán za domýšlivce, že se tím chci obírat i já, zvláště budu-li se odchylovat od ji-ných. Mám však v úmyslu napsat užitečnou knížku, takže pokládám za vhodnější dívat se na věci tak, jak se mají ve skutečnosti, než jak se zvnějš­ku jeví. Je totiž velký rozdíl mezi tím, jaký život je a jaký by měl být. Ten, kdo si nevšímá reality a nechce vidět, jací lidé jsou, a staví spíše na svých přáních a představách, jak by svět vypadat měl, nedopadne dobře. A člo­věk, který se chce za všech okolností chovat ušlechtile a jevit se všem ja­ko dobrý člověk, se zlou se potáže mezi tolika lidmi, kteří dobří nejsou. Proto také vladař, který se chce udržet, se musí naučit ve vlastním zájmu zachovat se někdy třeba i ne zrovna ušlechtile a přesně vědět, kdy si mů­že dovolit dobrotu.

Proto pusťme ze zřetele ideální lidské vlastnosti, jimiž by měl vládce op­lývat;, a hleďme si praktické stránky života. Čím výš člověk v hodnostech stoupá, tím víc se o něm mluví, a vládce, protože stojí na samém vrcholu, patří k nejpřetřásanějším. V čem jedni u něho vidí hospodárnost, druzí zas lakotu, v oprávněné přísnosti ukrutnost, v soucitu a vlídnosti naopak slabost a zbabělost. Co jeden na něm považuje za účelné a praktické, dru­hý může mít za věrolomné a bezzásadové, ve velkorysosti lze vidět i leh­komyslnost, v uzavřenosti a zdrženlivosti třeba pýchu a nafoukanost, pří-most se může hodnotit jako mazanost, pevnost jako neústupnost, vážný člověk může někomu připadat jako morous a nelida, zbožný jako pokry­tec a tak dále.

Bylo by jistě žádoucí, aby byl každý panovník obdarován jen těmi nej­krásnějšími vlastnostmi, které se obecně za dobré považují. Víme však, že je proti lidské přirozenosti, aby měl všechny a vždycky se jimi řídil. Pro­to, chce-li být někdo dobrým a úspěšným vladařem, musí se především vyhýbat těm vlastnostem, které jeho moc ohrožují, a nesmí dát na lidské řeči. Vždyť šlechetnost by ho mohla v určité situaci uvrhnout do záhuby, a naopak, co na první pohled vypadá jako špatnost, může znamenat pro­spěch a bezpečnost pro celou zem.

 

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

O štědrosti a skouposti

 

Jistě mi dáte za pravdu, že štědrost je velká ctnost. A přesto, je-li okázalá, nevede k ničemu dobrému. Když se však prokazuje diskrétně a cudně -jak by se uplatňovat měla - nikdo se o ní nedozví a stejně máš pověst skrblí­ka. Aby si panovník dobyl pověst štědrého muže, musí si při všech příle­žitostech počínat s velkou pompou. Jenomže přirozený následek takové­ho přepychového života je, že promrhá celé své jmění, a chce-li si úroveň, na niž je zvyklý, udržet, může si pomoci jen na úkor poddaných prostřed­nictvím nových a nových daní a poplatků. Ti ho začnou pochopitelně ne­návidět. A když se k tomu neuchýlí a zvolí naopak cestu omezení a skrom­nosti, ztratí veškerý respekt.

Z toho plyne, že moudrému panovníkovi nesmí záležet na tom, zda je považován za skrblíka či ne. Až lidé poznají, že díky své hospodárnosti vy­stačí s vlastními příjmy a ještě z nich dokáže zajistit v případě potřeby, a bez zatěžování lidu, obranu své země, popřípadě i další dobyvačnou vý­pravu v zájmu své bezpečnosti, svůj názor změní a začnou ho považovat za štědrého. Štědrost je ctností jen potud, dokud jde z vlastní kapsy a je na pravém místě.

Hromadění peněz se obecně nepovažuje za ctnost. Slouží-li však tomu, aby vládce nemusel odírat poddané nebo jinde loupit, počítá-li s nimi ke své a jejich obraně, mění se špatná vlastnost v dobrou.

Na válečném tažení vojsko žije z kořisti, z plenění a poplatků. Tehdy musí být vojevůdce štědrý, jinak by za ním vojsko nešlo. Rozdává-li z cizí­ho, na pověsti mu to neubírá, naopak spíš přidává. Jinak je však štědrost vždycky záhubná. Každý měšec má své dno a jednoho dne už není z čeho dávat. Zchudlý panovník je všem pro smích, nikdo si ho neváží, a když se snaží z nouze vybřednout, vyslouží si pověst vydřiducha a nenávist. Pří­domek skrblík není jistě nic lichotivého a příjemného, ale neplodí ani opovržení, ani nenávist.

 

 

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

O tvrdosti a shovívavosti, a zda je lepší být oblíbený nebo obávaný

 

Ideálem panovníka by vždycky měla být shovívavost a lidskost. Jenomže ne vždy je to možné a prospěšné. Césara Borgiu považovali za násilníka, ale jeho tvrdost přinesla Romani pořádek, svornost, mír a jistotu. Občasné, byť i přísné tresty jsou pro občany daleko milosrdnější než shovívavost vůči nepořádkům a rozbrojům, které nutně musí skončit zle pro všechny - vražděním a loupením. Trest postihuje jen jednotlivce.

Zejména při zakládání státu číhají na panovníka četná úskalí a tvrdos­ti se nemůže vyhnout. Ale i v tomto případě musí postupovat uvážlivě a lidsky, pečlivě vážit komu věřit a komu ne, nedát se strhnout vlastní zbrklostí a panikou, protože od naivní důvěřivosti k neopatrnosti a od podezřívavosti ke krutovládě je vždycky jenom krok.

Čemu tedy dát přednost - popularitě či respektu? Obojí totiž sloučit v jedno nelze, tak jako oheň a vodu. Má-li se tedy panovník jednoho z to­ho zříct, pak je lepší oželet to první. Všichni dobře víme, že lidé jsou ne­vděční, pokrytečtí, zbabělí a ziskuchtiví, a dokud je ruka páně otevřená, přetrhli by se dobrou vůlí, slibují hory doly - celé své jmění, životy vlast­ních synů, svou krev. Jakmile však dojde k lámání chleba, na čtyráku ob­rátí. A jestliže na ně panovník spoléhal, se zlou se potáže. Koupená odda­nost nemívá dlouhého trvání, protože na rozdíl od pozemských statků není naším majetkem a v pravý čas s ní nemůžeme libovolně nakládat. Jen oddanost založená na duchovních hodnotách, na nadosobním cíli a pře­svědčení, je spolehlivá.

Lidé klidně ublíží tomu, koho milují, protože láska je morální závazek a ten pro svůj prospěch klidně poruší. Právě proto, že jsou špatní a slabí. Ale strach z trestu je přece jen drží na uzdě.

Panovník má budit respekt, nikoli však strach, protože ten vede zase k nenávisti. A respekt si udrží, dokud nesáhne poddaným na majetek a na jejich ženy. Když už mu nezbývá než někoho popravit, pak to musí pád­ně zdůvodnit. Lidé spíš zapomenou na smrt třeba i vlastního otce než na ztrátu majetku.

 

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Jak má vladař plnit dané slovo

 

I v tomto případě by jistě bylo ideální, kdyby byl vladař za všech okolnos­tí charakterní a čestný a vždycky držel slovo. Nicméně zkušenosti z naší doby nás učí, že mnozí výborní panovníci si s plněním slova nelámali zrov­na hlavu, uměli se z něj vyzout a získat vrch nad těmi, co vždycky úzkost­livě dbali o svou čest.

Na tomto světě existují dva způsoby jednání: jedno je ve shodě se záko­ny lidskými, druhé se zákony přírodními. A když nestačí k dosažení cíle to první, pak se nedá nic dělat a musí se sáhnout i k druhému. Skutečný panovník musí ovládat obojí. Tomu obrazně učili už antičtí spisovatelé, například ve vyprávění o Achillovi (ale i o jiných), jak by svěřen do výcho­vy kentaura Cheiróna, zpola zvířete, zpola člověka. Nemělo to znamenat nic jiného, než právě metaforický návod, že vladař se musí umět chovat tak, i tak. Jedno bez druhého nevede k ničemu.

Panovník ovšem musí umět vybírat i z živočišné říše. Měl by dávat před­nost lišce a lvovi. Lev nepostřehne léčku, liška si neporadí s vlky. Měl by tedy být bystrý jako liška a silný jako lev. Kdo myslí, že vystačí se silou, to­mu nepatří do ruky žezlo.

Moudrý muž tedy nemůže stát v slově, je-li mu to na škodu a jestli po­minuly okolnosti, za nichž je dal. Kdyby všichni lidé byli čestní, moje ra­da by byla špatná. Ale protože nejsou a sami dané slovo neplní, rozumný panovník je nemůže dodržovat. Byl by sám proti sobě. O vhodné zámin­ky není nikdy nouze.

V nové době najdeme pro to dostatek příkladů. Kolikrát byl, navzdo­ry všem smlouvám a slibům, věrolomně porušen mír! Proto, kdo chce být dobrým vladařem, musí být mazaný jako liška, musí to však umět zastřít a mást protivníka. Lidé jsou tak naivní, že rádi uvěří tomu, co slyšet chtějí.

Vladař tedy nemusí nutně mít všechny kladné vlastnosti, ale měl by umět vzbudit zdání, že je nepostrádá. A naopak, má-li je, je krajně nežádoucí, aby se jimi vždycky a za všech okolností řídil. Ať si je shovívavý, lidský, zbožný, upřímný, ale všeho do času. Jakmile vznikne potřeba opaku, ne­smí zaváhat. Zejména od nového vladaře se nemůže čekat samá dobrota. Bývá okolnostmi doslova přinucen jednat proti všem přikázáním božím i lidským, ohnout se po větru, když není zbytí a žádá si to zájem koruny.

U obyčejných lidí, ale zejména u panovníků vždycky rozhoduje výsledek jejich konání. Je-li úspěšný, i prostředky, jimiž ho dosáhl, se lidem nako­nec zdají zcela v pořádku. Tak už to na světě chodí, lidé většinou vidí jen vnější podobu věcí.

 

 

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Jak se chránit před nenávistí a opovržením

 

Zmínil jsem se o všech pro vladaře nejdůležitějších vlastnostech a teď zbý­vá dodat ještě pár slov o podružných. Lidé žijí spokojeně a klidně, dokud jim nikdo nesahá na majetek, na jejich ženy a čest. A těch pár ctižádostiv-ců, s kterými si panovník mimoto musí nějak poradit, zvládne snadno. Existuje bohatá škála způsobů, jak toho docílit.

Dalšími vlastnostmi, jimiž si panovník může vysloužit opovržení, je ne­stálost, lehkomyslnost, slabost, zbabělost a nerozhodnost. Celým svým vystupováním musí dávat najevo opak, neměnit rozhodnutí, bedlivě vážit každé ustanovení a pak stát na svém. Jen tak si uchová úctu a všichni si dají dobrý pozor jít na něho s nějakými chytristikami.

Vladař s takovou pověstí požívá pak všeobecné vážnosti na všech stra­nách, že proti němu ani vnitřní, ani vnější nepřátelé nic nezmohou. Je re­spektován vlastní šlechtou i ostatními monarchy. Má-li dobré vojsko a spolehlivé spojence, nemá se čeho bát. A dobré spojence bude mít teh­dy, bude-li mít spolehlivé vojsko. Vnitřní poměry pak bude mít uspořá­dané tehdy, jestli i v zahraničních věcech bude sklízet úspěchy.

Jediné, co by ho ještě mohlo ohrozit, je spiknutí, odnepaměti postrach všech trůnů. A proti tomu se zabezpečí právě tím, že jeho vláda a osoba nebudou vyvolávat nenávist a opovržení, a lid nebude mít příčiny k ne­spokojenosti. To je naprosto neselhávající prostředek proti spiknutí, pro­tože vzbouřenci vždycky počítají s podporou reptajícího lidu. Když se však naopak musejí obávat, že převrat vyvolá hněv lidu, riziko je příliš veliké a překážky takřka nepřekonatelné.

Znovu tedy opakuji, žádný strach ze spiknutí, máš-li lid na své straně. Nemáš-li, musíš se bát všeho a každého. Stará zkušenost dobře vedených států ukazuje, že nestačí dobře vycházet s vlivnými a bohatými, ale přede­vším se širokými vrstvami.

 

 

KAPITOLA JEDENADVACÁTÁ

Jak a čím se získává úcta lidu

 

Nic není v tomto směru účinnějšího než velká vítězství a vlastní příklad statečnosti, jak si můžeme ověřit na našem současníkovi, španělském králi Ferdinandu Aragonském. Ačkoli zpočátku neseděl příliš pevně na svém trůně, neustálými a úspěšnými výboji se postupně stal prvním me­zi křesťanskými králi. Dobyl si respektu i slávy.

Lesku a vážnosti však nedodávají vládcům jen a jen válečné úspěchy, ale i obratná správa země. Například takový Barnabó z Milána se dobře vy­znal v lidech a věděl, jak si zjednat pověst spravedlivého a schopného mu­že. Nikdy neopomněl ocenit nějaký mimořádný čin nebo potrestat pře-čin, a to tak, že se o tom dlouho mluvilo.

Jen takového panovníka si všichni váží, který nezaujímá obojaká stano­viska, bez výhrad se staví na tu nebo na onu stranu, je buď přítelem, ane­bo nepřítelem. Neutralita se příliš nevyplácí. Když se dva perou, musíš vě­dět, čí vítězství by ti víc ublížilo. Ale i když to nevíš, je poctivější a výhodnější zaujmout otevřené stanovisko a jít do boje. Neuděláš-li to, budeš první obětí vítěze k velké radosti poraženého a nikomu nebudeš stát za to, aby ti pomohl. Po spojenci, který stojí v kritické chvíli se zalo­ženýma rukama, netouží ani vítěz, ani poražený.

Jen jedno musí mít moudrý vladař vždycky na paměti: vyhýbat se spojen­ci silnějšímu, než je sám, pokud není nezbytně nutné ho vyhledat. Vítěz­ství bývá hořké, upadne nakonec do jeho područí. Tak doplatili Benátča-né na spolek s Francií proti milánskému vévodovi. Naopak Florenťanům nezbylo nic jiného než vsadit na jednu ze stran, když papež a Španělé táh­li proti Lombardii.

Každé, sebeuvážlivější rozhodnutí je však vždycky spojeno s rizikem. Tak už je ten náš svět zařízen, že v dobré víře vykonáš to, co je v dané situ­aci nejmoudřejší, abys zažehnal nebezpečí, a vzápětí upadneš do nového, mnohem horšího. Proto uvážlivý muž volí z možných zel to nejmenší.

Další prostředek, jak si získávat úctu svých poddaných, je péče o umě­ní a vědu, o jejich neustálý rozvoj. Oceňování a vyznamenávání předních vědců, umělců, ale i prostých občanů za přičinlivost patří k nejúčinněj­ším. Vždyť úspěch v kterémkoli oboru lidského konání slouží k rozkvě­tu aposílení státní moci vůbec. Podpory se musí dostat všem, co se s plným zaujetím věnují svému povolání - ať je to obchod, zemědělství či cokoli jiného -, a je třeba dát jim záruky, že co vytvoří, nepřijde vniveč, nebo že to nezhltnou zvýšené daně. Pro spokojenost obyvatel jsou také důležité ve vhodných ročních údobích různé slavnosti a zábavy. Každé město má své cechy a spolky, které pořádají pravidelná shromáždění. Ani těm by se panovník neměl vyhýbat, měl by přicházet mezi lidi, projevovat v pravou chvíli štědrost a uznalost - samozřejmě bez úhony na své hodnosti prv­ního muže v státě. Její důstojenství je první a základní podmínkou za všech okolností.

 

KAPITOLA DVAADVACATÁ

O ministrech

 

Výběr vhodných mužů pro důležité funkce ve státě má rovněž nemalý vý­znam. Podle jejich kvalit bývá posuzován i panovník. Jsou-li špatní, ne­stojí většinou za nic ani panovník, a naopak, obklopí-li se schopnými mu­ži, každý ho má za muže na svém místě, protože umí rozeznat skutečnou hodnotu od pozlátka.

Způsobilost či nezpůsobilost člověka pro vykonávání určité státní funk­ce lze předem odhadnout podle těchto tří podmínek: buď rozumí své vě­ci sám a nikoho dalšího nepotřebuje, nebo si umí dát od jiných schop­ných poradit, anebo sám nic nedovede posoudit, ničemu nerozumí a na rady neslyší - a ten není k ničemu. Umět ocenit, kolik chytrosti nebo na­opak hlouposti je v počínání toho druhého, schopnost rozlišit správný tah od nesprávného, na to není třeba žádné zvláštní geniality, ale je to zá­ruka, že na takového panovníka si ministr s podfukem a lstí nepřijde a bu­de si dávat pozor.

Poznat, zda může být někdo dobrým ministrem, lze snadno a takřka ne­omylně podle základního měřítka: myslí-li vždy a ve všem hlavně na sebe a svůj vlastní prospěch, pro takovou funkci se nehodí. Muž ve službách státní moci nikdy nesmí myslet na sebe, ale na prospěch země a vladaře a projednávat státní záležitosti s ním. Na druhé straně si musí panovník dobrého ministra umět vážit, nesmí ho přehlížet, má ho vyznamenávat a patřičně odměňovat, aby si ho k věrnosti a oddanosti zavázal vděkem

Jen tehdy, nasytí-li jeho ctižádost i přirozenou lidskou touhu po přimě­řené životní úrovni, bude mu sloužit dobře a odpovědně, protože bude vědět, že každý možný převrat ohrozí nejen panovníka, ale i jeho.

Jsou-li ministři čestní a vladař uznalý, mohou se na sebe navzájem spo­lehnout a důvěřovat si. Nechová-li se však jedna ze stran podle tohoto pra­vidla, určitě na to doplatí.

 

KAPITOLA TRIADVACATA

Komu naslouchat a kdy

 

Každý dvůr obchází smrtelné nebezpečí patolízalství a pochlebování, a odolat mu dokáže jen střízlivý muž a dobrý znalec lidských povah. Ti, co se příliš zabývají sami sebou a vlastními skutky, podléhají snadno se­beklamu a nejsou tudíž imunní ani vůči lichocení. Je jen jediný způsob, jak se nestát jeho obětí - dát lidem najevo, že tě pravdou neurazí. To ovšem neznamená, že si může přijít kdekdo a vykládat vladaři bez obalu, co ho napadne. Takový pán přijde o vážnost jedna dvě.

Moudrý volí vždycky střední cestu: radí se jen s úzkým kruhem vyvolen­ců, a to ještě jen tehdy, když on sám chce. Má se dovolávat jejich názoru ve všem důležitém a chovat se k členům rady tak, aby je podněcoval k co největší otevřenosti, ale pak má rozhodnout sám a na svém postoji setr­vat. Kdo dopřává sluchu kdejakému snaživci, mění svá rozhodnutí kam vítr tam plášť, ten je všem pro smích. A kdo podléhá tomu, co sám chce slyšet, nedopadne lip.

Panovník se má radit ve všech důležitých záležitostech, trpělivě výslechnout i protichůdná mínění, dát najevo hněv, když vycítí kličkování, ale na druhé straně si počínat tak, aby nepovolaným rádcům zašla chuť.

Mnozí se domnívají, že vladař vděčí za svůj úspěch dobrý rádcům. To je velký omyl. Kdo sám není moudrý, nedá na dobré rady. Výjimka potvrzu­je pravidlo, a to tehdy, odevzdá-li se do rukou jediného mimořádně schop­ného muže. V tom případě však dlouho vládnout nebude a jeho vyvole­nec ho zbaví trůnu. Neschopný panovník nic nespraví ani tím, že se bude radit s jinými, schopnějšími, protože nebude vědět, jak s jejich názory na­ložit a sladit je, neumí oddělit zrno od plev a prohlédnout, kdy sledují vlastní zájmy. Je třeba brát lidi takové, jací jsou, a vědět, že jsou dobří jen tehdy, přiměje-li je k tomu nutnost. Proto platí, že dobrá rada nedělá dob­rého vladaře, ale naopak že moudrý panovník je prapříčinou a původcem dobrých rad.

KAPITOLA PĚTADVACÁTÁ

Jakou roli v lidském životě hraje osud a jak mu čelit

 

Mnoho lidí věřilo a dosud věří, že pozemské dění řídí Bůh a osud a ani sebevětší chytrost na tom nemůže nic změnit. Z toho plyne pohodlnický závěr, že každá námaha je marná a nejlepší je prostě se svému losu pod­řídit. Zejména v naší době, kdy jsme dnes a denně svědky obrovských změn a nenadálých zvratů, tento názor obecně panuje. Já si však myslím, že svo­bodná vůle člověka není jen prázdné slovo. Všechno je z poloviny dílem osudu a z poloviny, anebo alespoň zčásti, dílem člověka.

Přirovnal bych osud k rozvodněné řece, která zaplavuje roviny, vytrhá­vá stromy, boří domy, splavuje hlínu a jinde ji ukládá. Všichni před ní utí­kají, vzdávají se před nezkrotností živlu a nesnaží se mu vzdorovat. To je všechno pravda, ale zdaleka to neznamená, že by lidé v době, kdy pokoj­ně teče svým korytem, neměli budovat hráze, hloubit řečiště a zvyšovat břehy, aby omezili její ničivé bezuzdné následky, až přijde doba povodní.

Stejně je tomu s osudem. Ukáže svou zhoubnou moc všude tam, kde mu nestojí v cestě organizovaná síla, a napře se právě tam, kde nejsou bře­hy a hráze, které by ho zadržely. Rozhlédnete-li se po dnešní Itálii, přizná­te mi, že si ty převratné změny zavinila sama. Zaskočily ji, protože byla bez hrází a náspů. Kdyby byla opevněná jednotnou hradbou statečnosti jako Německo, Španělsko nebo Francie, povodeň převratů by nenatropila to­lik škod, nebo by se nám zcela vyhnula. Jen tolik tedy k tomu, jak čelit osudu.

Podíváme-li se na jednotlivé případy, na první pohled se zdá, že ačkoliv ten který panovník v ničem nezměnil po léta své chování a počínání a vlá­dl pořád stejně, přesto takřka přes noc z plné slávy a prosperity upadl do naprosté bídy. Pohled zblízka nám však řekne, že se dopustil některé z chyb (většinou i více přehmatů naráz), o níž jsem v předchozích kapitolách po­drobně pojednal. Stručně a krátce: nezajistil se pro špatné časy a dokud vál dobrý vítr, jeho loďka hladce plula. Jakmile se vítr utišil, musel ztros­kotat. Trvale úspěšný může být jen ten, kdo se přizpůsobí měnícím se pod­mínkám.

Lidé dospívají k vytčenému cíli rozličnými cestami: jeden opatrně, dru­hý zbrkle, někdo násilím a jiný zas lstí, jeden trpělivostí a druhý bezohled­nou rázností. Všichni mají stejnou šanci dosáhnout svého. A přesto vidí­me, že když dva dělají totéž, nedopadnou stejně, anebo ačkoliv jednají naprosto rozdílně, pochodí do puntíku shodně. Příčina je právě v histo­rických okolnostech, s nimiž jednají buď ve shodě, nebo v rozporu.

Postupuje-li panovník obezřetně a trpělivě a jeho postup odpovídá do­bě, všechno jde dobře. Změní-li se však podmínky a on svůj způsob vlády nepřizpůsobí, přijde o všechno. Jenomže kdo je tak prozíravý a pružný? Kdo se dokáže přinutit opustit osvědčené způsoby? Kdo dokáže proti své přirozenosti jednat podle potřeby třeba násilně a bezohledně? To je dáno jen málokterým.

Záruka trvalého úspěchu je tedy právě v přizpůsobování. Ale přesto si myslím, že je vždycky plodnější jednat rázně než opatrnicky, protože Štěs­těna je žena a jen dokud ji ovládáš pevnou rukou, udržíš si ji. Přeje mla­dým, prudkým a smělým, a odvrací se od chladných počtářů.

 

Úlohy pre vás

Urobte stručný výťah z textu a zodpovedzte v ňom otázky:

  1. čo hovorí autor o ideálnych zriadeniach a panovníkoch?
  2. aké vlastnosti má mať silný panovník?
  3. je panovník viazaný svojim slovom? Za akých okolností ho môže porušiť?
  4. sú dôležití ľudia, ktorými sa panovník obklopuje a je dôležité im načúvať? Prečo?
  5. čo hovorí autor o osude a o šťastí?
  6. odporučili by ste Vladára dnešným politikom? Ktoré z autorových odporúčaní sú dnes využívané v praxi?
  7. zaujalo vás v texte niečo? Dozvedeli ste sa niečo nové?

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA