Jdi na obsah Jdi na menu
 


Francis Bacon: Nové organon

13. 9. 2007

Text ku téme: Zrod novovekej filozofie – F. Bacon

 

Sir. Francis Bacon

NOVÉ ORGANON: Čili SPRÁVNÝ NÁVOD jak vykládat přírodu

 

/1/

Člověk, služebník přírody a její vykladač, vy­tváří a chápe jen tolik, kolik vypozoroval o pří­rodním řádu z faktů nebo svým rozumem, více neví a ani nemůže vědě

/3/

Lidské vědění a moc splývají vjedno, neboť neznalost příčiny zabraňuje účinku. Abychom to­tiž mohli zvítězit nad přírodou, musíme jí být poslušní. To, co se jeví v myšlení jako příčiny, to je při provádění pravidlem.

/6/

Bylo by jistě nemoudré a sporné očekávat, že by se to, co se až dosud neuskutečnilo, mohlo uskutečnit jinak než prostředky, jež dosud nebyly vyzkoušeny.

/12/

Logika, jíž se nyní užívá, spíše přispívá k utvr­zení a upevnění omylů (jež mají svůj základ v běž­ných pojmech), než aby pomáhala nalézt pravdu; a tak natropí víc zla než užitku.

/13/

Sylogismu nelze užít na principy věd a marně se ho užívá při středně obecných tvrzeních, neboť naprosto nestačí jemnosti přírody.

/19/

Jsou a mohou být jen dvě cesty, jak hledat a nalézt pravdu. První stoupá od vjemu a částeč­ných tvrzení k tvrzením nejobecnějším, od těchto nejobecnějších tvrzení jakožto principů pokláda­ných za naprosto pravdivé pak tato cesta sestu­puje k úsudku střední obecnosti. Této cesty se nyní většinou užívá. Druhá cesta vyvozuje z vjemu a částečných tvrzení, stoupajíc přitom nepřetržitě a postupně, tvrzení obecnější, aby se nakonec dostala k tvrzením nejobecnějším. Je to cesta pravá, avšak dosud není vyzkoušena.

/31/

Je marné očekávat velký pokrok věd od toho, uvádí-li se nové do starého a roubuje-li se na ně. Vědy je nutno obnovovat od samých základů, nechceme-li se neustále točit v kruhu a dosahovat pokroku jen skrovného, ba takřka zanedbatelného.

/36/

Zbývá mi vpravdě jediný a přitom jednoduchý způsob výkladu, a to přivést lidi k jednotlivostem samým a k jejich uspořádání a řazení a k tomu, aby oni sami zase se přinutili na čas odložit pojmy a počali se seznamovat s věcmi samými.

/38/

Idoly a nesprávné pojmy, které se již zmocnily lidského rozumu a jsou v něm hluboce zakořeně­ny, nejenže zaujímají mysli lidí natolik, že tam pravda těžko proniká, nýbrž i tehdy, když je jí zjednán a povolen přístup, objevují se opět při obnově věd a ztěžují tu práci, ledaže by se lidé, byvše už napřed varováni, proti nim pokud mož­no obrnili.

/39/

Idolů pak, které by se zmocnily lidských myslí, jsou čtyři druhy. Abych si usnadnil výklad, ozna­čil jsem je názvy. První druh idolů jsem nazval idoly rodu, druhý pak idoly jeskyně, třetí idoly tržiště a čtvrtý idoly divadla.

/41/

Idoly rodu mají svůj základ v samé lidské při­rozenosti a v samém lidském rodu či pokolení. Tvrzení, že lidské smysly jsou mírou věcí, je vlastně nesprávné. Právě naopak, jak všechny smyslové vjemy, tak i to, co je v mysli, je ve vztahu k člo­věku, a nikoli k vesmíru. Lidský rozum je jako nerovné zrcadlo, jež přijímajíc paprsky věci, smě­šuje svoji přirozenost s přirozeností věcí a tím ji pokřivuje a porušuje.

/42/

Idoly jeskyně jsou idoly člověka jakožto jed­notlivce. Neboť každý jedinec má (kromě omylů, jež jsou vlastní přirozeností člověka jako druhu) svoji jakousi individuální jeskyni či doupě. Tato jeskyně láme a zkresluje světlo přírody, a to jed­nak proto, že každému je vlastní určitá zvláštní přirozenost, jednak proto, že se mu dostalo od­lišné výchovy a stýkal se s jinými lidmi. Také proto, že četl jen určité knihy a měl v úctě rozma­nité autority a obdivoval se jim, dále proto, že jeho dojmy byly odlišné, podle toho, zda se na­skytly duši předpojaté a plné předsudků, anebo duši vyrovnané a klidné, anebo pro jiné věci tohoto druhu. Takže vlastně lidský duch (tak jak je uspořádán v jednotlivých lidech) je velmi pro měnlivý, naprosto zmatený a jaksi náhodný. Správně to formuluje Hérakleitos, když říká, že lidé hledají vědění ve svých malých světech, a ni­koli ve světě velkém čili obecném.

/43/

Jsou však také idoly, jež vznikly ze vzájemné­ho styku a společenského života lidského rodu, ty pak nazýváme idoly tržiště proto, že vznikly vzájemným dohadováním ve společenství. Lidé se totiž dorozumívají řečí; slova jsou pak určována obecným chápáním. Špatný a nevhodný výběr slov kupodivu značně překáží rozumu. Nenapraví to ani definice, ani nějaké vysvětlování, jak se učenci obvykle ohrazují a brání. Slova prostě rozum znásilňují a všechno uvádějí ve zmatek a lidi svádějí k nespočetným a zbytečným sporům a myšlenkám.

/44/

A konečně jsou takové idoly, které se do lid­ských myslí přestěhovaly z různých filozofických učení a z toho, že se používalo nesprávně pravidel dokazování. Nazývám je idoly divadla, poněvadž všechny tradiční a až dotud vynalezené filozofické systémy jsou podle mého mínění jako divadelní hry, jež vytvořily toliko světy vymyšlené a jakoby na divadle. Nemluvím tu jenom o nynějších filo­zofiích a školách, ale také o těch starých, protože takových her lze složit a společně provozovat ještě velmi mnoho, ježto právě příčiny omylů na­prosto od sebe odlišných jsou nicméně skoro tytéž. Nerozumím tím toliko filozofické systémy, nýbrž také principy a tvrzení mnohých věd, jež vyrostly z tradice, důvěřivosti a nedbalosti. O jednotlivých druzích těchto idolů je však potřebí promluvit obšírněji a s náležitým rozlišením, aby se jich lidský rozum mohl vyvarovat.

/45/

Vlastností lidského rozumu je, že snadno před­pokládá větší řád a rovnováhu ve věcech, než jaké tam skutečně nalézá. A ačkoli je v přírodě mnoho jedinečného a mnoho sobě nerovného, vymýšlí si paralely, podobnosti a vztahy, které neexistují. Odtud ony výmysly, že na nebesích se vše pohybuje v dokonalých kruzích a že se zavrhují spirály a hadovitě zakřivené linie (až na jména).

/46/

Lidský rozum se opírá o ty věci, které již jed­nou uznal za správné (buď proto, že jsou tak pojímány, či že se jim tak věří, anebo že se mu prostě líbí), i všechno ostatní a uvádí to s nimi v souhlas. A třebaže jsou přesvědčivější a počet­nější případy právě opačné, přesto jim nevěnuje pozornost, podceňuje je, anebo je nějakým roz­lišováním odstraní a zavrhne, podléhaje přitom veliké a zhoubné předpojatosti, jen aby zůstala nedotčena autorita oněch dřívějších závěrů. A tak odpověděl správně onen člověk, který, když mu v chrámu ukázali zavěšenou tabuli, kde byli vy­obrazeni ti, kdo splnili svůj slib, uniknuvše nebez­pečí ztroskotání, a když na něj naléhali s otázkou, zda alespoň teď uznává moc bohů, jestliže se znovu zeptal: Kde jsou však vymalováni ti, kteří zahynuli přesto, že učinili ty sliby? A tak je tomu téměř s každou pověrou, ať už patří do astrologie nebo se týká vykládání snů, nepříznivých znamení, božské odplaty apod. Lidé si v takových jalovostech libují a všímají si výsledku jen tehdy, když se věc vyplní, tam, kde se však neuskuteční (třebaže se to stává mnohem častěji), nevšimnou si toho a zce­la to přejdou. Do filozofických učení a věd se však toto zlo plíží daleko dovednějším způsobem. Tam totiž to, co bylo jednou uznáno za správné, nakazí a přizpůsobí si všechno ostatní (i když to bylo třeba spolehlivější a lepší).

/48/

Lidský rozum je hnán touhou, nemůže se za­stavit, ani si nemůže odpočinout, ale žene se stále kupředu, avšak marně. Nedokážeme si proto představit, že by byl nějaký kraj nebo konec světa, nýbrž vždy nám s jakousi nutností připadá, že ještě je něco dále. Právě tak si nedokážeme před­stavit, jak uplynula věčnost až do dneška, neboť žádným způsobem se nedá obhájit to obvyklé rozlišení, podle něhož je nekonečno směrem dozadu a nekonečno směrem dopředu, poněvadž by z to­ho vyplývalo, že jedno nekonečno je větší než druhé, a tím by nekonečno přestávalo být neko­nečnem a zvracelo by se v konečno. A přece lidský rozum, jenž se nedokáže zastavit, stále dychtí po něčem ještě vyšším, a tak přitom, když směřuje k věcem nejzazším, upadá do nejbližších. Uchyluje se totiž k účelným příčinám, které jsou spíše odvozeny z přirozenosti člověka než z přirozenosti vesmíru, z toho pak pramení nadmíru podivné porušení filozofie.

/49/

Lidský rozum není pouhé světlo, nýbrž dostává se mu příměsí od vůle a afektů, což plodí vědy zcela libovolné. Člověk totiž spíše věří tomu, co chce po­važovat za pravdivé. Protože nemá dost trpělivosti k objevování, zavrhuje věci nesnadné, dále věci střízlivé, ježto omezují naději, a věci v přírodě, jež jdou do větší hloubky, neboť je pověrčivý. Zamítá rovněž světlo zkušenosti, protože je pyšný a nadutý, aby se nezdálo, že v mysli prodlévá u věcí nepatrných a pomíjejících, dále odmítá věci para­doxní, poněvadž podléhá běžnému mínění.

/50/

Avšak daleko největší překážka a chyba lid­ského rozumu má svůj původ v tom, že jsou otupě­lé a nedostatečné naše smysly a že nás klamou, takže to, co je bezprostředně zasahuje, převažuje nad tím, co je bezprostředně nezasahuje, byť by to bylo sebezávažnější. Uvažování proto téměř přestává tam, kde přestává zrakový vjem, takže se nedostatečně nebo vůbec nezkoumají věci ne­viditelné.

/51/

Lidský rozum tíhne svou přirozeností k abstrak­cím a přisuzuje stálost věcem, jež jsou pomíjivé. Lépe je však přírodu dělit na části než z ní vytvářet abstrakce. Přírodu takto dělila škola Démokritova, která do ní také více pronikla než školy ostatní. Je spíše třeba uvažovat o hmotě, o její struktuře a změnách těchto struktur, o jejím ryzím aktu a zákonech tohoto aktu čili pohybu, formy jsou totiž výmysly lidského ducha, ledaže bychom tyto zákony aktu nazvali formami.

/52/

Takové jsou tedy idoly, jimž říkám idoly rodu. Mají svůj původ buď ve stejnorodosti substance lidského ducha, nebo v jeho předpojatosti či ome­zenosti, nebo v jeho neustálém pohybu, či v tom, že na něj působí afekty, nebo v nedostatečnosti smyslů, či ve způsobu, jakým vnímá.

/53/

Idoly jeskyně vznikají ze zvláštní přirozenosti duše i těla každého jedince, také však z výchovy, zvyků a nahodilosti. I když pod tento druh patří rozmanité a četné případy, uvedu přesto jen ty, jichž je třeba nejvíce se vyvarovat a jež mohou nej­spíše poskvrnit čistotu rozumu.

/54/

Lidé mají v oblibě některé jednotlivé vědy nebo některé úvahy, buď proto, že se pokládají za jejich původce a objevitele, nebo že v nich nejvíce pra­covali a nejvíce si na ně zvykli. Věnují-li se pak takoví lidé filozofii a obecným úvahám, překrucují je a porušují podle svých dřívějších představ a předsudků. To je nejvýrazněji vidět na Aristo­telovi, který svou přírodní filozofii zcela podřídil logice, takže z ní učinil nauku téměř neužitečnou a spornou. Chemikové vybudovali zase svoji fan­tastickou filozofii přihlížející jen málo k věcem na několika málo pokusech v taviči peci.

 /55/

Pokud se týče filozofie a věd, je jeden velký a takřka základní rozdíl mezi nadáními, že totiž jedni mají spíše větší nadání pro to, že postřehnou na věcech rozdíly, jiní opět, že na nich vidí podob­nosti. Myslitelé klidní a bystří dovedou soustředit své úvahy a umějí se pozdržet a zastavit u každého sebejemnějšího rozdílu, naopak myslitelé, kteří vidí věc z nadhledu a postupují od jedné věci k dru­hé, rozpoznávají i ty nejnepatrnější a nejobecnější podobnosti na věcech a skládají je dohromady. Obojí nadání však může snadno upadnout do krajnosti, jedno vidí všude jenom rozdílnosti, druhé podléhá příliš fantazii.

/56/

Jsou takoví lidé, kteří mají sklon obdivovat se starým věcem, a opět jiní, kteří milují věci nové a lpí na nich, jen málo lidí má však takovou povahu, že dovedou zachovat míru a nevyvracejí ani to, co správného tvrdili staří, ani nepohrdají tím, co správného přinášejí lidé noví. Záliba ve studiu starého anebo zase nového neznamená však ještě správný soud a tím, že straní jedné či druhé věci, způsobuje velké škody vědám a filozo­fii. Pravdu je potřeba hledat nikoli v tom, že je nějaká doba šťastná, to je pomíjivé, nýbrž ve světle přírody a zkušenosti, neboť toto světlo je věčné. Takové záliby je třeba odmítnout a při­hlédnout k tomu, aby se rozum nedal jimi strhnout k překotnému souhlasu.

/58/

Takto rozvážlivě nechť postupuje naše bádání, chceme-li se uchránit před idoly jeskyně a chceme-li je odstranit. Tyto idoly vznikají ponejvíce buď z jednostranné záliby, nebo z přílišného zdů­razňování složení, syntézy či zase analýzy rozdílů, nebo z toho, že se dává přednost nějaké určité době, anebo z velikosti či opět nepatrnosti před­mětů. Obecně vzato musí každý, kdo se věnuje zkoumání přírody, nedůvěřovat všemu, co jeho rozum nejvíce vábí a poutá, jsou-li tu už však takovéto oblíbené předměty, je třeba si tím více dát pozor, aby si rozum zachoval svou nestran-nost a neporušenost.

/59/

Ze všech idolů jsou však nejškodlivější idoly tržiště, jež se vloudily do rozumu ze spojení slov a jmen s věcmi. Lidé totiž věří, že jejich rozum ovládá slova, ale stává se také to, že slova obrátí svou sílu proti němu. Právě to učinilo z filozofie a vědy disciplíny sofistické a neúčinné. Slova se však většinou přikládají k věcem podle běžného způsobu pojímání a rozlišují věci podle dělících linií, jež jsou všednímu rozumu nejvíce nápadné. Když by pak bystřejší rozum a bedlivější zkoumání chtěly tyto linie přemístit tak, aby spíše odpovídaly přírodě, stavějí se tomu slova na odpor. Tím se stává, že veliké a proslulé disputace učenců končí často ve sporech o pouhá slova a jména. Bylo by však rozumnější (a v tom jsou bystřejší matematici) začít od nich a uvést do nich pořádek pomocí de­finic. Ani definice ale nemohou toto zlo odstranit u věcí přírodních a hmotných, protože samy defi­nice se skládají ze slov a slova plodí slova. A tak je nutné vracet se k jednotlivým případům v jejich sledu a uspořádání, jak si o tom brzy povíme, až se dostaneme ke způsobu a metodě, jak vytvářet pojmy a obecná tvrzení.

/60/

Idoly, jež se dostávají do rozumu ze slov, jsou dvojího druhu. Jsou to totiž buď neexistující názvy věcí, jako jsou totiž věci, jež nemají jména, protože jim nikdo nevěnoval pozornost, jsou také jména, jimž chybějí věci, ježto vznikly z fantastických předpokladů, anebo jsou to názvy věcí existujících, ale jsou nejasné, špatně vymezené a příliš narychlo a nepřiměřeně abstrahované z věcí. Do prvního druhu takových slov patří například štěstěna, první pohyblivé, dráhy planet, živel ohně a podobné výmysly, jež mají svůj původ v lichých a nespráv­ných teoriích. Tento druh idolů lze snáze vymýtit, poněvadž je možno se jich zbavit tím, že je bude­me neustále odmítat, a pak také proto, že tyto ne­místné teorie brzy zastarávají.

Druhý druh idolů, který vzniká ze špatné a ne­vhodné abstrakce, je naproti tomu spletitý a hlu­boko zakořeněný. Vezměme například některé slovo, třeba slovo vlhké, a podívejme se, jak se shodují věci, jež se tímto slovem označují, a shle­dáme, že slovo vlhké není nic jiného než zmatený znak pro různé procesy; není tedy výrazem něčeho určitého. Označuje totiž jak to, co snadno obtéká jiné těleso, tak i to, co je samo sebou neurčitelné a nemůže se zpevnit; právě tak jako to, co snadno ustupuje na všechny strany, i to, co se snadno sjed­nocuje a spojuje, co snadno plyne a snadno se uvádí do pohybu, co snadno ulpí na jiném tělese a činí je vlhkým, dále to, co se dá snadno převést na tekuti­nu, anebo taje, když to předtím bylo pevné. A pro­to, když se pak přikročí k tomu, že se tohoto jména užije jako přísudku, má jiný význam, řekne-li se: plamen je vlhký, a jiný, řekne-li se: vzduch není vlhký, jiný význam mají opět slova: jemný prach je vlhký, a jiný opět slova: sklo je vlhké. Snadno vyjde najevo, že tento pojem byl příliš neuváženě abstrahován z vody a jiných běžných a obyčejných kapalin, aniž si to kdo náležitě ověřil.

/61/

Naproti tomu idoly divadla nejsou ani vrozeny, ani se potají nevloudily do rozumu, nýbrž byly tam vneseny z fabulí různých teorií a z převrá­cených pravidel dokazování. Říkává se, že chromý, který kráčí po cestě, předejde běžce, který je mimo ni. Vyplývá z toho zřejmě také to, že čím schopnější a rychlejší je ten, kdo běží mimo cestu, tím více se od ní odchýlí.

/62/

Idolů divadla čili idolů teorií je mnoho a může jich být, a pravděpodobně také v budoucnosti bude, ještě mnohem více. Kdyby se totiž skuteční duchové již po mnoho století nezabývali nábo­ženstvím a teologií a kdyby se vlády (obzvláště monarchie) nebyly stavěly na odpor novotám, a to dokonce v teoretických úvahách, takže lidé se mohli takovým věcem věnovat jen tehdy, když na sebe vzali nebezpečí a škody, jež to přinášelo jejich postavení, jsouce přitom zbaveni nejen veš­kerých výhod, nýbrž dokonce vydáni všanc opo­vržení a nenávisti, bylo by bývalo bezpochyby vzniklo mnoho filozofických i teoretických škol podobných těm, které kdysi s tak velikou rozmani­tostí kvetly u starých Reků. Neboť jako může být založeno mnoho astronomických hypotéz na předpokladu éteru, může být podobně a ještě mnohem spíše založeno a vybudováno mnoho rozmanitých názorů a nauk na jevech filozofic­kých. Příběhy odehrávající se na filozofickém di­vadle mají totiž s básnickými příběhy na divadle vlastním společné to, že děj složený pro jeviště je ucelenější a uhlazenější a spíše odpovídá tomu, jak si jej kdo přeje mít, než skutečně historická událost.

Pokud jde o filozofii, bere se obvykle buď mno­ho z mála, anebo málo z mnoha, takže filozofie je v obojím směru postavena na příliš úzkém zákla­dě zkušenosti a popisu přírody a činí závěry z menšího počtu případů, než by měla. Racio­nální filozofie bere ze zkušenosti nejrozmanitější a nejobvyklejší věci, ovšem ne takové, jež by byly s náležitou jistotou ověřeny, s dostatečnou pílí prozkoumány a promyšleny, ve všem ostatním se pak tito filozofové spoléhají na spekulace a na práci rozumu.

Je ovšem i takový druh filozofů, kteří svědomitě a přesně pracovali na několika málo pokusech, a přitom měli odvahu vyvodit a vytvořit z nich celé filozofické systémy, přičemž ostatní překrou­tili tak, aby to vyhovovalo jejich předpokladům.

A konečně je třetí druh filozofů, kteří vedeni jsouce vírou a zbožností mísí filozofii s teologií a tradicemi. Pošetilost zavedla některé z nich tak daleko, že hledali původ věd u nějakých du­chů či géniů a odvozovali je od nich. Kořen, z něhož vyrůstají omyly, tj. tato nesprávná filo­zofie je trojího druhu: je sofistická, empirická a pověrečná.

/65/

Daleko více je ovšem filozofie pokažena pověrou a příměsí teologie, což působí veliké škody celým filozofickým systémům i jejich jednotlivým čás­tem. Lidský rozum totiž nepodléhá nikterak méně vlivům fantazie než vlivům běžných pojmů. Bo­jovná sofistická filozofie klade totiž rozumu léčky, kdežto onen druhý druh filozofie, jenž je fantastic­ký, nabubřelý a jakoby básnický, spíše rozumu lichotí. V člověku je totiž jakási ctižádost rozumu, jež není menší než ctižádost vůle, zvláště u duchů hlubokých a vznešených.

/68/

Tím jsem probral jednotlivé druhy idolů a jejich průvodní zjevy. Musíme se pevně a slavnostně rozhodnout, že se jich všech zřekneme a že je budeme odmítat. Rozum je třeba od nich osvobodit a očistit, neboť do království člověka, jež je založeno na vědách, není jiný přístup, než jaký je do království nebeské­ho, člověk tam musí vejít jako dítě.

/69/

Spatné důkazy jsou jakoby opevnění a tvrze idolů. Ty metody pak, jež máme v logice, způso­bují skoro jen to, že podrobují svět lidským myšlen­kám a myšlenky opět slovům a tak je znásilňuji. Důka­zy jsou však vlastní mocí každé filozofie a vědy. Podle toho, jaké jsou, zda jsou správně či špatně formulovány, takové z nich také vyplývají filozofické úvahy. Ty důkazy však, jichž užíváme při onom celkovém postupu, který vede od smyslů a věcí k obecným tvrzením a závěrům, jsou klamné a nevyhovující. Tento postup se skládá ze čtyř částí, právě tolik má však i vad. Předně samy smys­lové vjemy jsou vadné, neboť smysly selhávají i klamou. Selhávající smysly je pak třeba nahradit, to, v čem nás klamou, opravit. Za druhé pojmy bývají ze smyslových vjemů špatně odvozeny a jsou neurčité a zmatené, přestože by měly být právě naopak určité a správně vymezeny. Za třetí se používá špatné indukce, která vyvozuje principy věd pouhým výčtem a neužívá — jak by měla být povinna — vylučování a rozlučování či oddě­lování vlastností. A konečně je to onen způsob objevování a dokazování, podle něhož se nejprve stanoví nejobecnější principy, o ně se pak opírají tvrzení střední obecnosti a dokazují se podle nich. Tento způsob je jakoby otcem omylů a pohromou pro všechny vědy.

/70/

Daleko nejlepším důkazem je však zkušenost, ovšem jen tehdy, nevybočí-li se z opravdového experimentu. Ovšem převede-li se na jiné případy, jež jsou považovány za podobné, a není-li to správně a řádně provedeno, pak je to věc zrádná.

/98/

Až dosud základy zkušenosti (ježto ke zkuše­nosti musíme ovšem dojít) buď nebyly žádné, anebo příliš nespolehlivé, ani se nevyhledávala a neshromažďovala zásoba jednotlivých poznat­ků a látka získaná z pozorování jednotlivostí, jež by svým množstvím, druhem a svou ověřeností byla vhodná k tomu, aby si rozum o nich učinil představu, anebo aby vůbec dostačovala. Právě naopak učenci (ovšem ti pohodlní a hned se vším hotoví), když vytvářeli a zdůvodňovali svoji filozo­fii, opírali se přitom jen o zprávy a zkušenosti, které měli z doslechu, o neurčité zvěsti a jakoby jenom závany zkušeností a přičítali jim nicméně závažnost, již mohlo mít jen řádné svědectví.

V popisu přírody není nic náležitě prozkoumáno, nic ově­řeno, nic vypočítáno, nic zváženo ani změřeno. Avšak to, co je neurčité a nejisté v pozorování, to je potom, když se to vykládá, mylné a nespolehlivé. Lepší výsledky od přírodní filozofie je proto možno očekávat teprve tehdy, až bude lépe uspo­řádána přírodní věda, jež tvoří její základ, nikoli však dříve.

/100/

Je však třeba usilovat nejenom o větší množství pokusů a zajišťovat je, a přitom experimentovat jiným způsobem než se to dělalo dosud, nýbrž také zavést zcela jinou metodu, jiný řád a jiný postup v tom, jak dále pokračovat v rozšiřování zkušenosti a jak ji podporovat. Neboť neurčitá zkušenost, která je ponechána jen sobě samé, je (jak už jsem řekl výše) pouhé tápání a spíše lidi mate, než by je poučovala. Bude-li však postupovat záko­nitě podle určitých pravidel a nebude-li ničím pře­rušována, lze očekávat ve vědách značné zlepšení.

/104/

Nesmí se ovšem připustit, aby rozum přeskako­val a poletoval od jednotlivostí ke vzdáleným obecným tvrzením a k nejobecnějším tvrzením (jež nazýváme principy umění a věcí) a aby se k nim stavěl jako k neotřesitelným pravdám a podle nich ověřoval a tvořil tvrzení střední obec­nosti, což se dělalo až dosud. Rozum k tomu sváděl jeho přirozený sklon a pak také to, že byl veden důkazy vytvářenými prostřednictvím sylogismu a že si na ně zvykl. Avšak větší naděje ve vědy lze vkládat teprve tehdy, když se bude vystupovat vzhůru po správné stupnici, stupeň za stupněm, bez přerušení a mezer, od jednotlivostí k postupně vždy obecnějším tvrzením, přes tvrzení střední obecnosti  k tvrzením nejobecnějším. Vždyť přece nejméně obecná tvrzení se příliš neliší od pouhé zkušenosti. Nejvyšší pak a nejobecnější (aspoň ty, jež jsou za ně považovány) jsou pouze myšlenky (pojmové), abstraktní, a nejsou vůbec spolehlivé. Naproti tomu střední obecná tvrzení jsou pravdivá, spolehlivá a živá, na nich spočívají věci a šťastný osud člověka, nad nimi jsou pak ta vskutku nejobecnější tvrzení, taková totiž, která nejsou abstraktní, nýbrž jsou správně vymezena pomocí středních.

Lidský rozum tedy nesmí dostat křídla, nýbrž spíše olověnou přítěž, aby se mu tak zabránilo ve skocích a v přílišném rozletu. To se však až dosud nestalo, až se to jednou stane, bude možno doufat, že vědy dosáhnou lepších výsledků.

/105/

K tomu, aby bylo možno stanovit obecná tvrze­ní, je však třeba vymyslet jinou formu indukce, než jaké se až dosud používalo; nesmí se jí užívat jen ke zkoumání a objevování takzvaných prin­cipů, nýbrž i tvrzení menší a střední obecnosti a vůbec všech. Indukce, která ke svému postupu používá prostého výčtu, je dětinská, její závěry jsou nejisté, je vystavena nebezpečí, jež jí hrozí od protikladných případů, a vyslovuje svůj soud vět­šinou na základě několika málo faktů a z těch si volí ještě jen ty, jež má po ruce. Naproti tomu indukce, jíž se dá užít ve vědách a uměních jako metody vedoucí k objevům, musí analyzovat pří­rodu tím, že patřičně odmítá a vylučuje, a teprve potom, když je k dispozici dostatečný počet zá­porných případů, usuzovat na případy kladné. K tomu, aby bylo možno tuto indukci neboli dokazování správně uspořádat a dát jí pravidla, je třeba ještě mnoha věcí, na něž žádný smrtelník dosud ne­pomyslel, takže si to vyžádá více práce, než kolik se jí dosud věnovalo na sylogismus. Této indukce se pak musí užívat nejen k objevování obecných tvrzení, nýbrž také k vymezování pojmů. Na této indukci se pak zakládá naše největší naděje.

 

Úloha pre vás

Zhrňte stručne text a zodpovedzte nasledujúce otázky:

  1. ako sa má človek správať ku prírode?
  2. aký je podľa Bacona vzťah medzi poznaním a mocou?
  3. čo nám bráni v správnom poznaní?
  4. čo sú to idoly a ako ich Bacon delí?
  5. uveďte vlastné dnešné príklady na idoly, ktoré spomína Bacon
  6. aká je správna metóda poznania prírody, po odstránení prekážok poznávania?
  7. aký je váš názor na text, zaujalo vás v ňom niečo?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA