Francis Bacon: Nové organon
Text ku téme: Zrod novovekej filozofie – F. Bacon
Sir.
Francis Bacon
NOVÉ
ORGANON: Čili SPRÁVNÝ NÁVOD jak vykládat přírodu
/1/
Člověk, služebník
přírody a její vykladač, vytváří a chápe jen tolik, kolik vypozoroval o přírodním
řádu z faktů nebo svým rozumem, více neví a ani nemůže vědě
/3/
Lidské vědění a moc
splývají vjedno, neboť neznalost příčiny zabraňuje účinku. Abychom totiž mohli
zvítězit nad přírodou, musíme jí být poslušní. To, co se jeví v myšlení jako
příčiny, to je při provádění pravidlem.
/6/
Bylo by jistě
nemoudré a sporné očekávat, že by se to, co se až dosud neuskutečnilo, mohlo
uskutečnit jinak než prostředky, jež dosud nebyly vyzkoušeny.
/12/
Logika, jíž se nyní
užívá, spíše přispívá k utvrzení a upevnění omylů (jež mají svůj základ v běžných
pojmech), než aby pomáhala nalézt pravdu; a tak natropí víc zla než užitku.
/13/
Sylogismu nelze užít
na principy věd a marně se ho užívá při středně obecných tvrzeních, neboť
naprosto nestačí jemnosti přírody.
/19/
Jsou a mohou být jen
dvě cesty, jak hledat a nalézt pravdu. První stoupá od vjemu a částečných
tvrzení k tvrzením nejobecnějším, od těchto nejobecnějších tvrzení jakožto
principů pokládaných za naprosto pravdivé pak tato cesta sestupuje k úsudku
střední obecnosti. Této cesty se nyní většinou užívá. Druhá cesta vyvozuje z
vjemu a částečných tvrzení, stoupajíc přitom nepřetržitě a postupně, tvrzení
obecnější, aby se nakonec dostala k tvrzením nejobecnějším. Je to cesta pravá,
avšak dosud není vyzkoušena.
/31/
Je marné očekávat
velký pokrok věd od toho, uvádí-li se nové do starého a roubuje-li se na ně.
Vědy je nutno obnovovat od samých základů, nechceme-li se neustále točit v
kruhu a dosahovat pokroku jen skrovného, ba takřka zanedbatelného.
/36/
Zbývá mi vpravdě
jediný a přitom jednoduchý způsob výkladu, a to přivést lidi k jednotlivostem
samým a k jejich uspořádání a řazení a k tomu, aby oni sami zase se přinutili
na čas odložit pojmy a počali se seznamovat s věcmi samými.
/38/
Idoly a nesprávné
pojmy, které se již zmocnily lidského rozumu a jsou v něm hluboce zakořeněny,
nejenže zaujímají mysli lidí natolik, že tam pravda těžko proniká, nýbrž i
tehdy, když je jí zjednán a povolen přístup, objevují se opět při obnově věd a
ztěžují tu práci, ledaže by se lidé, byvše už napřed varováni, proti nim pokud
možno obrnili.
/39/
Idolů pak, které by
se zmocnily lidských myslí, jsou čtyři druhy. Abych si usnadnil výklad, označil
jsem je názvy. První druh idolů jsem nazval idoly rodu, druhý pak idoly
jeskyně, třetí idoly tržiště a čtvrtý idoly divadla.
/41/
Idoly rodu mají svůj
základ v samé lidské přirozenosti a v samém lidském rodu či pokolení. Tvrzení,
že lidské smysly jsou mírou věcí, je vlastně nesprávné. Právě naopak, jak
všechny smyslové vjemy, tak i to, co je v mysli, je ve vztahu k člověku, a
nikoli k vesmíru. Lidský rozum je jako nerovné zrcadlo, jež přijímajíc paprsky
věci, směšuje svoji přirozenost s přirozeností věcí a tím ji pokřivuje a
porušuje.
/42/
Idoly jeskyně jsou
idoly člověka jakožto jednotlivce. Neboť každý jedinec má (kromě omylů, jež
jsou vlastní přirozeností člověka jako druhu) svoji jakousi individuální
jeskyni či doupě. Tato jeskyně láme a zkresluje světlo přírody, a to jednak
proto, že každému je vlastní určitá zvláštní přirozenost, jednak proto, že se
mu dostalo odlišné výchovy a stýkal se s jinými lidmi. Také proto, že četl jen
určité knihy a měl v úctě rozmanité autority a obdivoval se jim, dále proto,
že jeho dojmy byly odlišné, podle toho, zda se naskytly duši předpojaté a plné
předsudků, anebo duši vyrovnané a klidné, anebo pro jiné věci tohoto druhu.
Takže vlastně lidský duch (tak jak je uspořádán v jednotlivých lidech) je velmi
pro měnlivý, naprosto zmatený a jaksi náhodný. Správně to formuluje
Hérakleitos, když říká, že lidé hledají vědění ve svých malých světech, a nikoli
ve světě velkém čili obecném.
/43/
Jsou však také idoly,
jež vznikly ze vzájemného styku a společenského života lidského rodu, ty pak
nazýváme idoly tržiště proto, že vznikly vzájemným dohadováním ve společenství.
Lidé se totiž dorozumívají řečí; slova jsou pak určována obecným chápáním. Špatný a nevhodný výběr slov kupodivu značně překáží rozumu. Nenapraví
to ani definice, ani nějaké
vysvětlování, jak se učenci obvykle ohrazují a brání. Slova prostě rozum znásilňují a všechno uvádějí ve zmatek a lidi svádějí k
nespočetným a zbytečným sporům a myšlenkám.
/44/
A konečně jsou takové
idoly, které se do lidských myslí přestěhovaly z různých filozofických učení a
z toho, že se používalo nesprávně pravidel dokazování. Nazývám je idoly
divadla, poněvadž všechny tradiční a až dotud vynalezené filozofické systémy
jsou podle mého mínění jako divadelní hry, jež vytvořily toliko světy vymyšlené
a jakoby na divadle. Nemluvím tu jenom o nynějších filozofiích a školách, ale
také o těch starých, protože takových her lze složit a společně provozovat ještě velmi
mnoho, ježto právě příčiny omylů naprosto od sebe odlišných jsou nicméně skoro
tytéž. Nerozumím tím toliko filozofické systémy, nýbrž také principy a tvrzení
mnohých věd, jež vyrostly z tradice, důvěřivosti a nedbalosti. O jednotlivých
druzích těchto idolů je však potřebí
promluvit obšírněji a s náležitým rozlišením, aby se jich lidský rozum mohl vyvarovat.
/45/
Vlastností lidského
rozumu je, že snadno předpokládá větší řád a rovnováhu ve věcech, než jaké tam
skutečně nalézá. A ačkoli je v přírodě mnoho jedinečného a mnoho sobě
nerovného, vymýšlí si paralely, podobnosti a vztahy, které neexistují. Odtud ony výmysly, že na
nebesích se vše pohybuje v dokonalých kruzích a že se zavrhují spirály a
hadovitě zakřivené linie (až na jména).
/46/
Lidský rozum se opírá
o ty věci, které již jednou uznal za správné (buď proto, že jsou tak pojímány,
či že se jim tak věří, anebo že se mu prostě líbí), i všechno ostatní a uvádí
to s nimi v souhlas. A třebaže jsou přesvědčivější a početnější případy právě
opačné, přesto jim nevěnuje pozornost, podceňuje je, anebo je nějakým rozlišováním
odstraní a zavrhne, podléhaje přitom veliké a zhoubné předpojatosti, jen aby
zůstala nedotčena autorita oněch dřívějších závěrů. A tak odpověděl správně
onen člověk, který, když mu v chrámu ukázali zavěšenou tabuli, kde byli vyobrazeni
ti, kdo splnili svůj slib, uniknuvše nebezpečí ztroskotání, a když na něj
naléhali s otázkou, zda alespoň teď uznává moc bohů, jestliže se znovu zeptal: Kde jsou však vymalováni ti, kteří zahynuli
přesto, že učinili ty sliby? A tak je tomu téměř s každou pověrou, ať už patří
do astrologie nebo se týká vykládání snů, nepříznivých znamení, božské odplaty
apod. Lidé si v takových jalovostech libují a všímají si výsledku jen tehdy,
když se věc vyplní, tam, kde se však neuskuteční (třebaže se to stává mnohem
častěji), nevšimnou si toho a zcela to přejdou. Do filozofických učení a věd se však toto zlo
plíží daleko dovednějším způsobem. Tam totiž to, co bylo jednou uznáno za
správné, nakazí a přizpůsobí si všechno ostatní (i když to bylo třeba
spolehlivější a lepší).
/48/
Lidský rozum je hnán
touhou, nemůže se zastavit, ani si nemůže odpočinout, ale žene se stále kupředu,
avšak marně. Nedokážeme si proto představit, že by byl nějaký kraj nebo konec
světa, nýbrž vždy nám s jakousi nutností připadá, že ještě je něco dále. Právě
tak si nedokážeme představit, jak uplynula věčnost až do dneška, neboť žádným
způsobem se nedá obhájit to obvyklé rozlišení, podle něhož je nekonečno směrem
dozadu a nekonečno směrem dopředu, poněvadž by z toho vyplývalo, že jedno
nekonečno je větší než druhé, a tím by nekonečno přestávalo být nekonečnem a
zvracelo by se v konečno. A přece lidský rozum, jenž se nedokáže zastavit,
stále dychtí po něčem ještě vyšším, a tak přitom, když směřuje k věcem
nejzazším, upadá do nejbližších. Uchyluje se totiž k účelným příčinám, které
jsou spíše odvozeny z přirozenosti člověka než z přirozenosti vesmíru, z toho
pak pramení nadmíru podivné porušení filozofie.
/49/
Lidský rozum není
pouhé světlo, nýbrž dostává se mu příměsí od vůle a afektů, což plodí vědy
zcela libovolné. Člověk totiž spíše věří tomu, co chce považovat za pravdivé.
Protože nemá dost trpělivosti k objevování, zavrhuje věci nesnadné, dále věci
střízlivé, ježto omezují naději, a věci v přírodě, jež jdou do větší hloubky,
neboť je pověrčivý. Zamítá rovněž světlo zkušenosti, protože je pyšný a nadutý,
aby se nezdálo, že v mysli prodlévá u věcí nepatrných a pomíjejících, dále
odmítá věci paradoxní, poněvadž podléhá běžnému mínění.
/50/
Avšak daleko největší překážka a chyba lidského rozumu má svůj původ v tom,
že jsou otupělé a nedostatečné naše smysly a že nás klamou, takže to, co je
bezprostředně zasahuje, převažuje nad tím, co je bezprostředně nezasahuje, byť
by to bylo sebezávažnější. Uvažování proto téměř přestává tam, kde přestává zrakový
vjem, takže se nedostatečně nebo vůbec nezkoumají věci neviditelné.
/51/
Lidský rozum tíhne
svou přirozeností k abstrakcím a přisuzuje stálost věcem, jež jsou pomíjivé.
Lépe je však přírodu dělit na části než z ní vytvářet abstrakce. Přírodu takto
dělila škola Démokritova, která do ní také více pronikla než školy ostatní. Je
spíše třeba uvažovat o hmotě, o její struktuře a změnách těchto struktur, o
jejím ryzím aktu a zákonech tohoto aktu čili pohybu, formy jsou totiž výmysly
lidského ducha, ledaže bychom tyto zákony aktu nazvali formami.
/52/
Takové jsou tedy
idoly, jimž říkám idoly rodu. Mají svůj původ buď ve stejnorodosti substance
lidského ducha, nebo v jeho předpojatosti či omezenosti, nebo v jeho neustálém
pohybu, či v tom, že na něj působí afekty, nebo v nedostatečnosti smyslů, či ve
způsobu, jakým vnímá.
/53/
Idoly jeskyně
vznikají ze zvláštní přirozenosti duše i těla každého jedince, také však z
výchovy, zvyků a nahodilosti. I když pod tento druh patří rozmanité a četné
případy, uvedu přesto jen ty, jichž je třeba nejvíce se vyvarovat a jež mohou
nejspíše poskvrnit čistotu rozumu.
/54/
Lidé mají v oblibě
některé jednotlivé vědy nebo některé úvahy, buď proto, že se pokládají za
jejich původce a objevitele, nebo že v nich nejvíce pracovali a nejvíce si na
ně zvykli. Věnují-li se pak takoví lidé filozofii a obecným úvahám, překrucují
je a porušují podle svých dřívějších představ a předsudků. To je nejvýrazněji
vidět na Aristotelovi, který svou přírodní filozofii zcela podřídil logice,
takže z ní učinil nauku téměř neužitečnou a spornou. Chemikové vybudovali zase
svoji fantastickou filozofii přihlížející jen málo k věcem na několika málo
pokusech v taviči peci.
/55/
Pokud se týče
filozofie a věd, je jeden velký a takřka základní rozdíl mezi nadáními, že
totiž jedni mají spíše větší nadání pro to, že postřehnou na věcech rozdíly,
jiní opět, že na nich vidí podobnosti. Myslitelé klidní a bystří dovedou
soustředit své úvahy a umějí se pozdržet a zastavit u každého
sebejemnějšího rozdílu, naopak myslitelé, kteří vidí věc z
nadhledu a postupují od jedné věci k druhé, rozpoznávají i ty nejnepatrnější a
nejobecnější podobnosti na věcech a skládají je dohromady. Obojí nadání však
může snadno upadnout do krajnosti, jedno
vidí všude jenom rozdílnosti, druhé podléhá příliš fantazii.
/56/
Jsou takoví lidé, kteří mají sklon obdivovat se starým věcem, a opět
jiní, kteří milují věci nové a lpí na nich, jen málo lidí má však takovou
povahu, že dovedou zachovat míru a nevyvracejí ani to, co správného tvrdili
staří, ani nepohrdají tím, co správného přinášejí lidé noví. Záliba ve
studiu starého anebo zase nového neznamená však ještě správný soud a tím, že
straní jedné či druhé věci, způsobuje velké škody vědám a filozofii. Pravdu je
potřeba hledat nikoli v tom, že je nějaká doba šťastná, to je pomíjivé, nýbrž ve světle přírody a zkušenosti, neboť
toto světlo je věčné. Takové záliby je třeba odmítnout a přihlédnout k tomu,
aby se rozum nedal jimi strhnout k překotnému souhlasu.
/58/
Takto rozvážlivě
nechť postupuje naše bádání, chceme-li se uchránit před idoly jeskyně a chceme-li
je odstranit. Tyto idoly vznikají ponejvíce buď z jednostranné záliby, nebo z
přílišného zdůrazňování složení, syntézy či zase analýzy rozdílů, nebo z toho,
že se dává přednost nějaké určité době, anebo z velikosti či opět nepatrnosti
předmětů. Obecně vzato musí každý, kdo se věnuje zkoumání přírody, nedůvěřovat
všemu, co jeho rozum nejvíce vábí a poutá, jsou-li tu už však takovéto oblíbené
předměty, je třeba si tím více dát pozor, aby si rozum zachoval svou
nestran-nost a neporušenost.
/59/
Ze všech idolů jsou
však nejškodlivější idoly tržiště, jež se vloudily do rozumu ze spojení slov a
jmen s věcmi. Lidé totiž věří, že jejich rozum ovládá slova, ale stává se také
to, že slova obrátí svou sílu proti němu. Právě to učinilo z filozofie a vědy disciplíny
sofistické a neúčinné. Slova se však většinou přikládají k věcem podle běžného
způsobu pojímání a rozlišují věci podle dělících linií, jež jsou všednímu
rozumu nejvíce nápadné. Když by pak bystřejší rozum a bedlivější zkoumání
chtěly tyto linie přemístit tak, aby spíše odpovídaly přírodě, stavějí se tomu
slova na odpor. Tím se stává, že veliké a proslulé disputace učenců končí často
ve sporech o pouhá slova a jména. Bylo by však
rozumnější (a v tom jsou bystřejší matematici) začít od nich a uvést do nich
pořádek pomocí definic. Ani definice ale nemohou toto zlo odstranit u věcí
přírodních a hmotných, protože samy definice se skládají ze slov a slova plodí
slova. A tak je nutné vracet se k jednotlivým případům v jejich sledu a
uspořádání, jak si o tom brzy povíme, až se dostaneme ke způsobu a metodě, jak
vytvářet pojmy a obecná tvrzení.
/60/
Idoly, jež se
dostávají do rozumu ze slov, jsou dvojího druhu. Jsou to totiž buď neexistující
názvy věcí, jako jsou totiž věci, jež nemají jména, protože jim nikdo nevěnoval
pozornost, jsou také jména, jimž chybějí věci, ježto vznikly z fantastických
předpokladů, anebo jsou to názvy věcí existujících, ale jsou nejasné, špatně
vymezené a příliš narychlo a nepřiměřeně abstrahované z věcí. Do prvního druhu
takových slov patří například štěstěna, první pohyblivé, dráhy planet, živel
ohně a podobné výmysly, jež mají svůj původ v lichých a nesprávných teoriích.
Tento druh idolů lze snáze vymýtit, poněvadž je možno se jich zbavit tím, že je
budeme neustále odmítat, a pak také proto, že tyto nemístné teorie brzy
zastarávají.
Druhý druh idolů,
který vzniká ze špatné a nevhodné abstrakce, je naproti tomu spletitý a hluboko
zakořeněný. Vezměme například některé slovo, třeba slovo vlhké, a podívejme se,
jak se shodují věci, jež se tímto slovem označují, a shledáme, že slovo vlhké
není nic jiného než zmatený znak pro různé procesy; není tedy výrazem něčeho
určitého. Označuje totiž jak to, co snadno obtéká jiné těleso, tak i to, co je
samo sebou neurčitelné a nemůže se zpevnit; právě tak jako to, co snadno
ustupuje na všechny strany, i to, co se snadno sjednocuje a spojuje, co snadno
plyne a snadno se uvádí do pohybu, co snadno ulpí na jiném tělese a činí je
vlhkým, dále to, co se dá snadno převést na tekutinu, anebo taje, když to
předtím bylo pevné. A proto, když se pak přikročí k tomu, že se tohoto jména
užije jako přísudku, má jiný význam, řekne-li se: plamen je vlhký, a jiný,
řekne-li se: vzduch není vlhký, jiný význam mají opět slova: jemný prach je
vlhký, a jiný opět slova: sklo je vlhké. Snadno vyjde najevo, že tento pojem
byl příliš neuváženě abstrahován z vody a jiných běžných a obyčejných kapalin,
aniž si to kdo náležitě ověřil.
/61/
Naproti tomu idoly
divadla nejsou ani vrozeny, ani se potají nevloudily do rozumu, nýbrž byly tam
vneseny z fabulí různých teorií a z převrácených pravidel dokazování. Říkává
se, že chromý, který kráčí po cestě, předejde běžce, který je mimo ni. Vyplývá
z toho zřejmě také to, že čím schopnější
a rychlejší je ten, kdo běží mimo cestu, tím více se od ní odchýlí.
/62/
Idolů divadla čili
idolů teorií je mnoho a může jich být, a pravděpodobně také v budoucnosti bude,
ještě mnohem více. Kdyby se totiž skuteční duchové již po mnoho století
nezabývali náboženstvím a teologií a kdyby se vlády (obzvláště monarchie)
nebyly stavěly na odpor novotám, a to dokonce v teoretických úvahách, takže
lidé se mohli takovým věcem věnovat jen tehdy, když na sebe vzali nebezpečí a
škody, jež to přinášelo jejich postavení, jsouce přitom zbaveni nejen veškerých
výhod, nýbrž dokonce vydáni všanc opovržení a nenávisti, bylo by bývalo
bezpochyby vzniklo mnoho filozofických i teoretických škol podobných těm, které
kdysi s tak velikou rozmanitostí kvetly u starých Reků. Neboť jako může být založeno mnoho astronomických hypotéz na předpokladu éteru,
může být podobně a ještě mnohem spíše založeno a vybudováno mnoho rozmanitých
názorů a nauk na jevech filozofických. Příběhy odehrávající se na filozofickém
divadle mají totiž s básnickými příběhy na divadle vlastním společné to, že
děj složený pro jeviště je ucelenější a uhlazenější a spíše odpovídá tomu, jak
si jej kdo přeje mít, než skutečně historická událost.
Pokud jde o
filozofii, bere se obvykle buď mnoho z mála, anebo málo z mnoha, takže
filozofie je v obojím směru postavena na příliš úzkém základě zkušenosti a
popisu přírody a činí závěry z menšího počtu případů, než by měla. Racionální
filozofie bere ze zkušenosti nejrozmanitější a nejobvyklejší věci, ovšem ne
takové, jež by byly s náležitou jistotou ověřeny, s dostatečnou pílí
prozkoumány a promyšleny, ve všem ostatním se pak tito filozofové spoléhají na
spekulace a na práci rozumu.
Je ovšem i takový
druh filozofů, kteří svědomitě a přesně pracovali na několika málo pokusech, a
přitom měli odvahu vyvodit a vytvořit z nich celé filozofické systémy, přičemž
ostatní překroutili tak, aby to vyhovovalo jejich předpokladům.
A konečně je třetí
druh filozofů, kteří vedeni jsouce vírou a zbožností mísí filozofii s teologií
a tradicemi. Pošetilost zavedla některé z nich tak daleko, že hledali původ věd
u nějakých duchů či géniů a odvozovali je od nich. Kořen, z něhož vyrůstají
omyly, tj. tato nesprávná filozofie je trojího druhu: je sofistická, empirická
a pověrečná.
/65/
Daleko více je ovšem
filozofie pokažena pověrou a příměsí teologie, což působí veliké škody celým
filozofickým systémům i jejich jednotlivým částem. Lidský rozum totiž
nepodléhá nikterak méně vlivům fantazie než vlivům běžných pojmů. Bojovná
sofistická filozofie klade totiž rozumu léčky, kdežto onen druhý druh
filozofie, jenž je fantastický, nabubřelý a jakoby básnický, spíše rozumu
lichotí. V člověku je totiž jakási ctižádost rozumu, jež není menší než
ctižádost vůle, zvláště u duchů hlubokých a vznešených.
/68/
Tím jsem probral
jednotlivé druhy idolů a jejich průvodní zjevy. Musíme se pevně a slavnostně
rozhodnout, že se jich všech zřekneme a že je budeme odmítat. Rozum je třeba od
nich osvobodit a očistit, neboť do království člověka, jež je založeno na
vědách, není jiný přístup, než jaký je do království nebeského, člověk tam
musí vejít jako dítě.
/69/
Spatné důkazy jsou jakoby opevnění a tvrze idolů. Ty
metody pak, jež máme v logice, způsobují skoro jen to, že podrobují svět
lidským myšlenkám a myšlenky opět slovům a tak je znásilňuji. Důkazy jsou
však vlastní mocí každé filozofie a vědy. Podle toho, jaké jsou, zda jsou
správně či špatně formulovány, takové z nich také vyplývají filozofické úvahy.
Ty důkazy však, jichž užíváme při onom celkovém postupu, který vede od smyslů a
věcí k obecným tvrzením a závěrům, jsou klamné a nevyhovující. Tento postup se skládá
ze čtyř částí, právě tolik má však i vad. Předně samy smyslové vjemy jsou vadné, neboť smysly selhávají i klamou.
Selhávající smysly je pak třeba nahradit, to, v čem nás klamou, opravit. Za
druhé pojmy bývají ze smyslových vjemů špatně odvozeny a jsou neurčité a
zmatené, přestože by měly být právě naopak určité a správně vymezeny. Za třetí
se používá špatné indukce, která vyvozuje principy věd pouhým výčtem a neužívá —
jak by měla být povinna — vylučování a rozlučování či oddělování vlastností. A
konečně je to onen způsob objevování a dokazování, podle něhož se nejprve
stanoví nejobecnější principy, o ně se pak opírají tvrzení střední obecnosti a
dokazují se podle nich. Tento způsob je jakoby otcem omylů a pohromou pro
všechny vědy.
/70/
Daleko nejlepším
důkazem je však zkušenost, ovšem jen tehdy, nevybočí-li se z opravdového
experimentu. Ovšem převede-li se na jiné případy, jež jsou považovány za
podobné, a není-li to správně a řádně provedeno, pak je to věc zrádná.
/98/
Až dosud základy
zkušenosti (ježto ke zkušenosti musíme ovšem dojít) buď nebyly žádné, anebo
příliš nespolehlivé, ani se nevyhledávala a neshromažďovala zásoba jednotlivých
poznatků a látka získaná z pozorování jednotlivostí, jež by svým množstvím,
druhem a svou ověřeností byla vhodná k tomu, aby si rozum o nich učinil
představu, anebo aby vůbec dostačovala. Právě naopak učenci (ovšem ti pohodlní
a hned se vším hotoví), když vytvářeli a zdůvodňovali svoji filozofii, opírali
se přitom jen o zprávy a zkušenosti, které měli z doslechu, o neurčité zvěsti a
jakoby jenom závany zkušeností a přičítali jim nicméně závažnost, již mohlo mít
jen řádné svědectví.
V popisu přírody není
nic náležitě prozkoumáno, nic ověřeno, nic vypočítáno, nic zváženo ani
změřeno. Avšak to, co je neurčité a nejisté v pozorování, to je potom, když se
to vykládá, mylné a nespolehlivé. Lepší výsledky od přírodní filozofie je proto možno očekávat
teprve tehdy, až bude lépe uspořádána přírodní věda, jež tvoří její základ,
nikoli však dříve.
/100/
Je však třeba
usilovat nejenom o větší množství pokusů a zajišťovat je, a přitom
experimentovat jiným způsobem než se to dělalo dosud, nýbrž také zavést zcela
jinou metodu, jiný řád a jiný postup v tom, jak dále pokračovat v rozšiřování
zkušenosti a jak ji podporovat. Neboť neurčitá zkušenost, která je ponechána
jen sobě samé, je (jak už jsem řekl výše) pouhé tápání a spíše lidi mate, než
by je poučovala. Bude-li však postupovat zákonitě podle určitých pravidel a
nebude-li ničím přerušována, lze očekávat ve vědách značné zlepšení.
/104/
Nesmí se ovšem
připustit, aby rozum přeskakoval a poletoval od jednotlivostí ke vzdáleným obecným tvrzením a k nejobecnějším tvrzením (jež nazýváme principy umění a věcí) a aby se k nim stavěl jako k neotřesitelným
pravdám a podle nich ověřoval a tvořil tvrzení střední obecnosti, což se
dělalo až dosud. Rozum k tomu sváděl jeho přirozený sklon a pak také to, že byl
veden důkazy vytvářenými prostřednictvím sylogismu a že si na ně zvykl. Avšak větší
naděje ve vědy lze vkládat teprve tehdy, když se bude vystupovat vzhůru po
správné stupnici, stupeň za stupněm, bez přerušení a mezer, od jednotlivostí k
postupně vždy obecnějším tvrzením, přes tvrzení střední obecnosti až k tvrzením nejobecnějším. Vždyť přece nejméně obecná tvrzení se příliš
neliší od pouhé zkušenosti. Nejvyšší pak a nejobecnější (aspoň ty, jež jsou za ně
považovány) jsou pouze myšlenky (pojmové), abstraktní, a nejsou vůbec
spolehlivé. Naproti tomu střední obecná tvrzení jsou pravdivá, spolehlivá a
živá, na nich spočívají věci a šťastný osud člověka, nad nimi jsou pak ta
vskutku nejobecnější tvrzení, taková totiž, která nejsou abstraktní, nýbrž jsou
správně vymezena pomocí středních.
Lidský rozum tedy
nesmí dostat křídla, nýbrž spíše olověnou přítěž, aby se mu tak zabránilo ve
skocích a v přílišném rozletu. To se však až dosud nestalo, až se to jednou
stane, bude možno doufat, že vědy dosáhnou lepších výsledků.
/105/
K tomu, aby bylo
možno stanovit obecná tvrzení, je však třeba vymyslet jinou formu indukce, než
jaké se až dosud používalo; nesmí se jí užívat jen ke zkoumání a objevování
takzvaných principů, nýbrž i tvrzení menší a střední obecnosti a vůbec všech.
Indukce, která ke svému postupu používá prostého výčtu, je dětinská, její
závěry jsou nejisté, je vystavena nebezpečí, jež jí hrozí od protikladných
případů, a vyslovuje svůj soud většinou na základě několika málo faktů a z
těch si volí ještě jen ty, jež má po ruce. Naproti tomu indukce, jíž se dá užít
ve vědách a uměních jako metody vedoucí k objevům, musí analyzovat přírodu
tím, že patřičně odmítá a vylučuje, a teprve potom, když je k dispozici
dostatečný počet záporných případů, usuzovat na případy kladné. K tomu, aby
bylo možno tuto indukci neboli dokazování správně uspořádat a dát jí pravidla,
je třeba ještě mnoha věcí, na něž žádný smrtelník dosud nepomyslel, takže si
to vyžádá více práce, než kolik se jí dosud věnovalo na sylogismus. Této indukce
se pak musí užívat nejen k objevování obecných tvrzení, nýbrž také k vymezování
pojmů. Na této indukci se pak zakládá naše největší naděje.
Úloha pre vás
Zhrňte stručne text a
zodpovedzte nasledujúce otázky:
- ako sa má človek správať ku prírode?
- aký je podľa Bacona vzťah medzi poznaním
a mocou?
- čo nám bráni v správnom poznaní?
- čo sú to idoly a ako ich Bacon delí?
- uveďte vlastné dnešné príklady na idoly,
ktoré spomína Bacon
- aká je správna metóda poznania prírody,
po odstránení prekážok poznávania?
- aký je váš názor na text, zaujalo vás
v ňom niečo?